Peklo - střípek první

Umírám - má duše minimálně. Neodcházej! volám, Ty neslyšíš. Jak paprsek světla v Tvých očích, teď mrtvola obtěžkaná kameny na dně páchnoucí řeky. Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. Tak jsi po mně hodil svou duši, už ji nechceš zpět. Už ji nechceš? Mohla jsem Ti dát mou, ale nemůžu dát něco, co už není. Rozervaná jako kdysi bílá korouhev je moje nevinnost, duše, srdce, tvář, ruce i myšlenka na Tebe. Mám chuť ptát se - proč? A odpoví mi Hlasy: Osud. Předurčení. Nemůžeš mu dát, co nechce. A zase - proč? Já chci... Všechno ztratilo smysl. Byl jsi tu, potřebovala jsem Tě a Ty mě. Byli jsme pro sebe a spolu pro všechno. Protože jsme dospěli?
Nikdo nemůže jet na dvou koních zároveň. Volba - jednorožec nebo černý pegas. Chtěla jsem oba. Chci. Ale pegas nemá křídla a jednorožec je od krve, utíká a vrací se kdy chce a já nemám sílu ho přivést ke mně. Pegas je nestálý - jednou by mě vynesl až do Sedmého nebe a vzápětí mě strhává do propasti Pekla.
Nechám to na Tobě. Sama nevím, který z těch dvou jsi Ty.
Můžeš mě nenávidět. Stejně tem maličký plamínek ve Tvém srdci (nebo v tom, co z něj zbylo) nikdy neuhasíš. Nejde to, protože bys tím udusil také sám sebe.
Já to vím. Protože kdysi, už je to hodně dávno, jsem Tě chtěla nenávidět...