Dívka s vůni divokého západu

Mám nohy na stole a hlavu v oblacích. V posteli na stranu ze strany se obracíš. Voníš zlatým sluncem. Voníš prérií. Tak volná, tak přírodní. Roztáhneš křídla a poletíš kam chceš. Na divoký západ, a pak zase zpět. Pomalu se probouzíš. Mezi vlasy vězí ti stébla suché trávy. To jak jsi hrála na struny, vleže zády ku ohni. Zpívala jsi...celou noc. Zpívala a smála se. V očích tisíce hvězd jak v nebeském atlase. A já letěl k nim. Blíž a blíž. A ačkoli teď spíš, já vím, že to víš. Leželi jsme vedle sebe a v záři měsíce snažil se je spočítat. Měla jsi mi ale říct, že jich máš na tisíce. Vytí vlků v ptačí zpěv. Den svléká noční róbu a bere slunný oděv. A ty sladce natažená bráníš se jeho paprskům. Koutky úst máš od červeného vína. S ním včera si si sedla  do mého klína a po dvou locích usnula. Pamatuješ si to? A brambory pálené v ohni? Jeho žár a objetí? Mé jméno a tvé dojetí z večera, co nekončí? Nebo skončí právě teď? Ve chvíli, kdy otevřeš své modré oči a nepoznáš mou tvář? Snad ne, dívko s křídly volnosti, dívko divokého západu.