Noční útěk?

S večerní hodinou měníš se na jinou. Kráčíš tou známou krajinou, ale jseš jiná. Tvá duše dosahuje relativního klidu. Alespoň na tu chvíli si užíváš pocit, který v tobě sílí. Alespoň na chvíli, tvá duše černá není svým snům tak věrná. Ale i přesto víš, že za pár hodin znovu ucítíš.
Stále doufáš a zkoušíš to, chceš to, strašně moc. Alespoň na chvíli žít, tak jak předtím. Tak kdy už pochopíš, že nemůžeš takhle nikdy klid mít? Tvůj život se mění v přežívání, v dlouhou cestu na čekání. Kde alkohol, tvá záchranná vesta, je jako z uhlíků k nebi cesta. Chceš po ní jít a dělá ti dobře, že mate tvé smysly a ty si tak můžeš představit na chvíli, že ještě někdy ucítíš v břiše ta křídla motýlí.
S přicházející temnotou opouštíš duši svou a zkoušíš být za jinou. Ale každej vidí, že seš jen princeznou zlomenou, co skrývá svou bolest černou tmou…přesto, alespoň na chvíli, můžeš být svobodnou….
ty pro kterou je sen tvůj reálný život. Chtěla bys jen spát a spát a svým snům celý svoje srdce dát…a přesto tančíš a bavíš se jako šťastná a svobodná, ale přiznej si sakra, že každej, každej ví, že seš jen zlomená princezna! Seš holka nezbedná, co ví, že to za to nestojí a tak jen čekáš až to přebolí.
Nasadíš masku a jdeš dál a dál, páteční noc ti pomáhá nemyslet na lásku kde nikdo nevyhrál. A pak přijde rozednění a ty si zas uvědomíš, že nic z toho co bylo, už není. A to bolí. A přesto víš, že to budeš zkoušet dál. Dokud nevybledne ta bolest nad vzpomínkou o lásce kde nikdo nevyhrál.