Lokaj

Sedni si ať neklečíš v podzimu, na vrchnost si počkat budeš muset. Pár stačilostmi opředenou si tě pamatovat musím, nadějný hlásek připomínavý skutečnostem s tebou spářený kde navléknuta spodní bělma ukazuješ teď kládám kapkami studených dešťových vánků kůru nevratně sloupneš. Já si postesknu tebou spatřován ve vzpomínce nedávné, si mátohu před sebou nesen jimi a tebou samou do světa malobohů odejdu a voděna střípky smilstva které pácháme oba, si flákoty stříbra více ceníš. Sotva ruka že spadla mi z pozdravu, krákorala jak blázen v křeči nechtěla přestat a nebylo komu motat vduchoprázdno vzniknivší rozloučením. Tu zvláštní adresa místa dala mi poslednost s očima Tvýma odražení v bezbudoucí svět sólisty.