Kovotěs

Sám sebou odražen jen velkou financí.
Duchy pleti kol těla mýho v substanci bahnité připadá mi. Jen konzervovat si neustálé plahočení se ke dveřím ven a bez zámků nořit svá vyvrcholení vždy na spadnutí chlácholit s onanisty. Veřejné vlákno pomoci se zde jen mihá před očima planoucí odleskem lomu paprsků zvenčí. To šero vzniku škvír zahrad zářnýho slunce v objetí mém. Ležím si s ním a s těmi odlesky pracuji v tvář ne ledajakou. V pavučin jisker a v počátcích blaha to vše zvláštně podobno setrvám v křeči otevřených lilií. Za páření jinými se trestat budu i bez významu podobenství. I bez tebe. Sotva pár slov prohodit sklem nadýchaných formátem neoblomných pověstmi opředených sounáležitostí tebou zažitých, bych moc chtěl. Poslední závany krutostních zábav, tebou rozehrané báchorky stínů kde švitoříš se svými ústy zcela nehlučně sledované mým triedrem, jsem se odezírat naučil. A vysílat budu své vášně na věčnost tebou připravenu. Lokny ústí hlavně zatočeny v mé útroby své ostří zabodnou. Malebný čtyřstěn domu kde teprv budem žít věrněji nikdy nevypadal. Zpřetrhaná pouta si nad mé nízkorozpočtové lóže sebezničeného milovníka pověsím. A tak dál.