Konečná

Klaustrofobie konečků prstů mi hrozí když se tě dotýkám zátišným způsobem ve stromech stínu. Polykat štěstí nehmotný neumět muset budu, když tvá šíje bělostmi září černotou. Spi si způsoby falešnosti plakajících nadějemi pro mne nesrozumitelnými, žárlivými scénami pokreslené blaho jen tě vidět. Zářno klidů muset opět zažívat bez tvýho vzrušení, laskat okvětní lístek obrovské samoty nás dvou libidem zvadlých. A jakýmsi tónem vzruchů v mým těle nechápající to věčno kdy umřelas mi a nehovoříš kladně a i nijak jinak vlastně, tu si sedím spájen tvou hmotou napořád tě volám a křičím v nespravedlnostech.