Deskohra

V postříbřených samotách a čekajících nádeších, které nyní jen můj život zaplňují. Nechám si lhát. V sobě výkřiky raději ponechávám, nejdu přes klidům odevzdanou ale chatrnou lávku abych nezaťal se v propast pod ní na mne čekající. Bojím se projít na velkou hromadu perel starých, co jak oči ostatních bez mrknutí zírají. V malosti sebe tě stejně ukrývám a jsi tu se mnou jen jako pohádka. Ta s hloupým koncem, ta co mi v koulovém marastu neustále nohy podráží. Hra v dalším počítání dnových stejnohvězd, neopakovatelnou touhu i jen po prohře mne volá stále. Figurka na ploše samotná žádá můj souchotící dech aby o políčko co tvá kostka vynesla mohla polem postoupit. V čekání si na tvůj hod plán barvy všechny poztrácel, nyní cesty nemá i regule čas odnesl. Zdravé místo zůstalo jen pode mnou. Jednou vykročím směrem libovolným ať už povrch bude jakkoli neschůdný.