Nesedneš si.

Až vyneseš spaní, umdlen více si pročtu pár tvých vět. Spálenou brázdou jsou mi další slova skončena u pranýře a řetězy pocinkána. Ustavičné mžení před očima tu květy solných růží spadly, červené střepy s bílým prachem na žulovou podlahu rozprostřené. Ptaní se jen sebe kolika různými světy oslovením si nezadám přátelství ani na omak s paklíčem od vrat veřejných. Od tolika oloupaných klik srdcí nestálých, mám dlaně už znaveny a v hlavě truchlící otazníky nad tím jak tu hromádku štěstí překročit a beze stop na Zemi radost někomu udělat.