Tobě

Bylo by to vznešeně tragické.
Bylo by vznešeně tragické, kdybys udělal, to co jsi říkal, o čem jsi mě vášnivě přesvědčoval, čím jsi chtěl docílit, abych zůstala Tvoje.
Nikdy jsem tomu nevěřila.
Nevěřila jsem těm prázdným slovům, která muži říkávají ženám, když je chtějí, když je milují, a když jim unikají.
Nevěřila jsem jim, bránila jsem se jim, a přesto jsem v ně doufala. Něco ve mně je chtělo. Něco ve mně se těšilo na Tvé činy, kterými jsi vyhrožoval. Udělala jsem to, čemu jsi chtěl zabránit, a čekala na Tvůj slibovaný zoufalý čin.
Zklamal jsi mě a naplnil má očekávání.
Potvrdil jsi svou ubohost, která se od počátku krčila vedle mé vznešené krásy.
Vždy jsem Tebou pohrdala.
A Tvá tupá nečinnost mé pohrdání ještě zvýšila.
Žij si ve své malosti, na kterou budu ze svých výšin shlížet.
Buď objektem mého pohrdání, objektem mého výsměchu, jedním ze schodů k mému vznešenému vrcholu.
Má hvězda stoupá a na Tebe občas pomyslím se shovívavým úsměvem.
Má nepovedená minulost.
Má temnota před úsvitem.
Důkaz mého vzestupu.
Tvé oči vzhlížející ke mně a plačící nad mou nepřítomností.

Nikdy bych si to nepřiznala, ale oči mě teď nepříjemně pálí.
Není to prach ani oslňující slunce.
To ona.
Ta Tvá. Nová. Milující. Jediná.
A já stoupám dál.
Dál úspěšná, dál krásná, dál zoufalá a plačící…