Tiché vyznání

 

 

Uléháš mezi mé paže, nohy, mezi mé spánky.

Na posteli přikryl nás úsvit tmoucí se noci.

Pohledy, brázdící oslepující tmu,

zastavily na chvíli čas za příslib naší konečnosti.

Na stěny odrážíme ostýchavé představy o věčných citech.

Alespoň na malou chvíli zapomenout, že v zapadlých koutech

tu po těch mihotajících se odlescích chmatají temné bytosti.

Ty s očima černýma od Strachu a Nejistoty.

(Ale já už je krmit nebudu! I přesto jim nekonec nabídnu nocleh ve svém podvědomí…)

 

Vdechujeme lechtání vzájemné přízně prostupující tento nekončíčí okamžik.

(Nekončící?

„Ano, ten nám přeci nikdy neumře – steče jen do skrání našich pamětí.

I když už se nikdy stejně nestane, bude námi promítán na pozadí našich vzpomínajících víček,“

řekl bys mi, ale neuděláš to, abys nevyplašil přítomnost posvátné tichosti.)

 

Půvabný ostych vyjádřit, vyřknout, vyslovit se.

Přetnout všeobsahující ticho banálními slovy.

Tmou se line vyznání bez zavázejících řečí.

 …

 

 Chtěla bych ti o tom všem umět napsat beze slov.

 

...