ROZERVANOST

 

            ROZERVANOST

 

 

Nechci být jedním z milionů

   střípek nemohoucnosti

      v mraveništi dějin

 

Trhá mě vykřičník v mých plicích

   a při vší touze předhodit se davu

      kráčím jak beran v stádu

   spoután pevně lany

prostého života

 

Navždy sám v nepochopení

   jsem strom co větve

      vzpíná k nebi

         puká pod bleskem a vichry

      však kořeny ho tupě tlačí

k zemi

 

Neznám ten okamžik

   kdy o nejbližší kámen

      rozbiju si hlavu

aby zetlela v hroudě zapomnění

 

Jak bludný havran

   létám za lijáků

Zmoklá křídla buší do kamení

Zoufalý samotář ví

   že nad mraky se nedostane

Chci milovat a smát se

   ve jménu krásy však schovávám se do jeskyně

       svým černým stínem

nesmím poplašit párek holubů

 

Veliký otazník nesu místo kříže

   němou otázku křičím mezi skály

      v nichž ozvěna zaniká

jako kniha pálená na hranici

 

Jak sopka mám chuť vybuchnout

    a nezalít lávou své nejbližší

Toužím po životě i po smrti

Jsem kormidelník bez přístavu

Zalykám se výkřiky radosti i žalu

   a nevychází ze mě ani sten

 

Navždy sám v nepochopení

   chtěl bych si vyrvat srdce

       hodit je do věčnosti

          spálit lidskou špatnost

             rozmetat její popel vesmírem

Neznamenám však nic

 

Mám sílu bít se

   i strach zasadit ránu

Proč směju se

   když chtěl bych plakat

      a propadám se v bahnu

na hřbitově času

 

Miluju lidi

   stvořené pro věčnost života

Plakal bych štěstím

   když znovu vidím známé tváře

Z mých citů

   pálených v peci úst

       však vidět je jen dým

   který štípe v očích

jež se odvracejí

Jak zachytit štěstí

   rozbít lhostejnost své masky?

 

                * * *

 

Jsem blízko jako přelud

   co ztratí se ti pod rukou

   jak skála tvrdá vichřicemi

když rozsype se v prach

   před zrakem plným žalu

 

To něha je zakletá v rozumu

   tvrdý pohled pod závojem mlhy

      ze slz jež nestačily vytrysknout

láska věčně nedokončená

   odhodlanost mládí

      jdoucího ke smrti

 

Chci milovat chci žít

   skočit do propasti

      a nerozbít si hlavu

Chtěl bych tě pokrýt láskou

   a nemohu

                    jen kvůli tobě

 

                 * * *

 

Jediný lék mi zbývá, kdy po něm sáhnu? Až pod mými slzami roztaje zmrzlá země a vyraší pár bílých sněženek, až má hořká trýzeň přinese radost i bol života nevinnosti, pak rád je zahřeju svým nesmírným teplem. Až mne ty kvítečky prorostou, splynu se zemí. Jen na kameni, který budu mít pod hlavou, se bude usmívat malý nenápadný hořec…

 

Praha,  1978 (?)