Empatie

Volám si přátel. V lese divných květů co jsou jen schopni poukázat oproti kšeftu. Zásadně nevidím spojitost penězi, neslyším jej. Hluk, kterej tu u mne mizí jak spláchnutej tu fakt umře. Jako jednou velká kola, ty namísto bačkor, že stačí jít opodál. Jako jednou umře cíl, ten něčí možný, vysněný. Jako hezká holka co mne nevidí. Jednou si umře každý. Nechci aby to dělali hned, ty věci a ten hluk. Snad kravál tu si zrovna dopřejí s nezazlíváním ve vřelosti. Volám si přátel. Ničemní ať neodchází, že pro ně léku vlastním. A že koňskou dávku. Lháře pohostím... Drbnu vezmu úřadem, o informovanostech. Pro někoho neuvidím nikoho jiného a taky se nebudu chystat. Divných květů jsem nasázel. Peněz jsem utratil a neslyšel že by cinkly. Jen jsem ještě neumřel a přece si volám přátel.