Lunární

Měsíc si nevděčně poutáš svou nahotu pod klobouk. Máš se vysvléct z noci spásou zářením modravého stříbra úplňkem chladnosti a studu. Sama svým rozhodnutím zdeptat zábrany a zdržením prodloužit věčnost jakou si dovolí svítit bez očí. Prosté otázek, prosté chtění se účastnit rituálu jaký jemu umíš denně předkládat držením v mezích prozatimního chápání. Tancem předností v nedbalkách, v uvolněnosti jakou je posedlé svalstvo zírající hmotou schopno nabídnout. Skláním svá otevřená ústa před tvými motlitbami, před rozeklaným běsněním, do ticha promítnutého vlnění, které do prostoru předáváš svým tělem. Uzavřená, slepá hodnot všech slunečních svitků co den jediný nenajde. Přesvětlené maškary hemžící povrchem jedním směrem uboze vysedávaných na prahu ulic, pachtících umíněnců žíjící falešným orgastickým tyjátrem. Všechny, mne včetně, jsi vysídlila ze sebe pryč, nechalas v Západu.