Vyhnání

Vlákáváš ty malé věci, štěstí si říkají, do komor uzavřených. Při krmě spousty přesto hynou, nechtějí tě znát, nechtějí žít. Abys polkla pravdy o jejich chovu a jak udržet všemožně nemožné alespoň při životě, objevena objímáním necháš si lhát, mucholapko. Proseta síty společnosti s obrázky blikajících uhlopříček vně nerozumíš životu a jeho službě. Jsi převeliká, přikrásněna cizí lítostí když vysíš si z nebes napnuta kořenem stromu co neroste. Paže, letokruhy zmocněna se dorůst nehodlá, všetečnou drzostí tvůj pobyt zde ukončí. Přetrhne plátno tvých předků.