Čas

Náš den se nechová v trní ani se neodvleče do nikam. Jen uběhne, neptá se, nedychtí ani po tobě. Týden nás všechny převezme plnými hrstmi a koncem uklidní. Než v pondělí zem znovu ochutnáš, měsíc zpřetrhá a polkne osnovu jak si určil, jak tě naučili. To vše tak zažité v posloupnosti jen abys prohrál. Jen abys nebojoval s obyčejným otáčením. Abys nepřišel na kolotoč hraním si s osudy. Snad spiklenec věčný, prolhanec ten rok sešlape obrázky do seřadišť uzavřenosti, do vylhaných knih které tě naučily stárnout do jejich drahých obálek. Abys mohl vše popsat čísly, datovat, v loni předloni před tisíci LETY. Přeji si, aby kroutit se vše přestalo, vrtichvost si baží temnými jmény do tvarosloví jenž se teprve učíme znát. Do doby než století všechno sežvejká a sprostě odplivne. Abychom mohli odznova drtit si už zbytečné pohody i nepohody všelijakých struktur a to do konce, nás?