Sepratel

Porostem, jeho délkou na tváři sem si jist že v zapomění kochám smysl existence. V zajetí tvé masky a s ní spojeným loučením, vždy než se předám do tajemna spánku, kde odolávat není potřeba. Za očima slzy nekapou, hlas i vše ostatní je tiše zamčené zvenčí, smyslem od včerejška zase novým stavím sochy plachých letor. Čáry bez obličejů, ploché pásky s pihami a mračna těl zatím bez jader mne pokouší pozvednout na trhu cen. Mrazení a závrať cítit je do morku, zlomeniny odejdou do prázdnot stydět se jiným k jiným. S překříženými vlákny si pavoukové odejdou, zde si to už nepodrobí. V rozích zanechaly ostatky přátel vysušených na kost. Mých přátel. Sbírat a vyplétat je z nich dojemné, vítací trochu. Stuhy z pavučin klesnou ke smíchu pláčem vyváženým. Konečnou rovinou, kde se smí šlápnout můžem odejít, probudit.