Ty

Samy se snoubí skeletony namísto keřů, snad v souvětích. Netradiční obálky svou nepropustností nehynou jen tak ve shromážděních se stuhami. Strunou dovolí, pochybou bojuje s trollem mohoucna ve zdokonaleních. Necháš se pít s ostruhami. Zařezávají si notné drážky do mých kůží do slabin a tam musím tě dbát a tajit. Malá odeznívající v hlubině mých souvětí. Jsi snad taková, kreslený potah na kostech, malá kerka na mozku mých přání. Čarovná, musím odejít. Na zátkách korku kapalin, hledal jsem zápor a hladem jsem udeřil rovnou do místní legislativy. I tak jsem tě neviděl, musím si počkat, jinak kreslit.