Množiny

Košatěla vlákna lesů místních nesprávné duše převzlyká, opěje písněmi zkostnatělé dřevce a narovná vnitřní pahýl ať oči-sta tisíců září klenutým jehličkami posetým nebem. Zde se tlustá kůra nenosí, zde bílé kmeny hostí všechny přeživší a líná srst nejteplejší. Desítky zim žár slunečního světla nehodlal být tmavým prorokem, jen tiše sledovat musel. Ramínko spadlo jak vztyčilas. V šerosvitu, pěst nad prostor klání, doufaje příhmotní, to nač si klekáš hmotně působí, že? V tápání postavit do míst šachovnicově odlišných nedá se. Výběr se stal nemožný. Proč by taky měl. Následníkův poločas vypršel v intervalech jemu nepatřících. Proto slupky spadly, byly nehmotné a užíraly sdělení. Protopak mi tu běháš na paprscích bez bruslí. Rozmrzlo přišlo jak Jaro do nohavic do poklopce.