Charts z yksál

Byla jako liška. Oplývala chytrostí a šarmem. Navenek byla velice krásná a silná. Uvnitř ale dýchalo malé a slabé jehňátko. Pod slupkami odvahy ho ale nešlo vidět. Cítil jsem její zmatení. Jak ráda by mě objala. Ale něco jí bránilo. Škoda. Možná, pro tu její dvousečnost ji mám tolik rád. Její nevyzpytatelnost mě pohlcuje, jako oheň dřeva vložená do něj. Ona ale není jako to dřevo. Ona je kov. Nenechá se spálit žárem, a byť trochu ohořelá, zvládne nápor plamenů až do konce. Je zvláštní ji pozorovat, jak s plachostí laně chce dobýt svět.

Za pár let, co jsem ji naposledy viděl, jakoby se něco změnilo. Sedíme na stejné louce. Ta tam je ustrašená laň i to malé jehňátko v ní ukryté se kamsi podělo. Že by našlo cestu ven, ze zakletého lesa? Vypadala krásně. Jinak. Silně a opravdově. Už nebyla chladná. Byla si vědoma sama sebe. Věděla přesně, co činí. Její oči vybízeli k pohledu. Teď ona byla ten oheň. Byla ale zvláštní oheň. Ne takový, co vše spálí ale ten, co zahřeje. Pocítil jsem teplo a bezpečí. Nechtělo se mi ji opustit. Ona mě ale nenutila, abych zůstal a ani nechtěla, abych odešel. Zvláštní to pocit, mít svobodu. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, všechno bude dobře.

Sama sem přišla, sama může i odejít. Mým příchodem neudělám díru do světa, nelpí na tom, abych tu byl. Přesto řekla: Jsem ráda, že tu jsi. Stačila tato věta. Nic víc nedodala. Rozhostila se ve mně radost. Je prostě ráda, že tu jsem. Že by někomu opravdu stačila jenom moje přítomnost? Zapochyboval jsem. Ale proč by to jinak říkala? Přál jsem si, aby mě vyvedla z tohoto kraje pochybností. Chtěl jsem, aby něco řekla, aby mě ujistila, že je to v pořádku. Že mě chce a potřebuje. Ale ona to neřekla. Jenom seděla a hleděla do modré dálavy před námi.

Kdy tyto pochyby skončí? Vše se zdá být tak jasné a zřejmé, až do doby, kdy nezačnou pochyby. Celá jistota je ta tam a vše se rázem bortí jako domeček z karet. Já přeci nechci domeček z karet. Chtěl jsem pevný základ. Lásku. Toto je ta láska. Pouhá přítomnost člověka. Chtěl jsem lásku a teď se jí vyhýbám. Jak sladká je teorie, jak lehce ji člověk podléhá, ale pak? Přijde rána praxe a veškerá jistota je rozmetána.

Ona tu ale stále je, čeká. Můžu se na ni alespoň dívat. Ale k čemu to, když se jí nemohu dotknout. Nebo mohu?

Mohu, dotkl jsem se jí. Její ruka spočinula v mé.

Kolik času člověk ztrácí pochybami a život mu přitom utíká mezi prsty. Ze samotného strachu ze ztráty se bojíme riskovat a nakonec nezažijeme nic. Říkáme si, jaké by to asi bylo, ale nezkusíme to. Strach nás oddaluje od života. Necháme se jím paralyzovat. Roboti bez života, to chceme? To je to, proč jsme se narodili? Odevzdáme svůj život do rukou strachu?