Poetika Romana Tika

Konečně. Jsem tady. V místě, po kterém všichni tak touží.

Konečně… nebo snad už? Nečekal jsem snad na tuto chvíli? Tak proč hledám nouzový východ?

Celé roky, toužíc po tobě. A teď? Kouzlo napětí se rozplynulo.

Jsme tu oba, zdánlivě šťastni, ale kde je pravda? Netušíme, co se v nás odehrává.

Myslíme si, jak nejsou naše světy propojeny, jak se známe.

Vše plyne. Měníme se z minuty na minutu. Tak proč jsme nakonec tolik překvapeni?

Čeho se bojíš, pse v mé hlavě?

Nesvobody? Povinnosti poslouchat? Sebezapření? Ochočení?

Bojím se té propasti konečnosti.

Jen já a ty, to jsme vždy chtěli, přesto chci uniknout.

Co to je za podivnou ironii citu?

Mělo to být krásné. Teď vše mizí pod prachem očekávání.

Bereš hadřík a jemně narušuješ strukturu usazeného.

Nebráním se. Chce se mi uniknout, a přesto zůstávám.

Na co já, blázen ještě čekám.

Třeba jsem ten jeden. Jeden, co propůjčil život samotě.

Možná je to můj úděl… K čertu sním!

Láká mě tvoje tajemnost i šance, že se mohu změnit.

Změnit se, ale jak?

Kvůli sobě to nedokážu, proč taky?

Kvůli tobě? Uvrhnout tě do své osobní pasti závislosti?

Kvůli nám? Mohl bych to udělat kvůli nám?

Čas ukáže.

Prozatím, jsem vzdálen dost daleko od té propasti, kam mohu spadnout.

Mohu poodejít, nebo utéci pryč. A taky mohu spadnout, časem.

Kdybych spadl, nech mě padat. Nenatahuj svoji ruku. Žij.

Ty si totiž zasloužíš žít. Ve světle.

My zakopáni v šedi, se teprve rozhodujeme, co se životem.

A je to v pořádku.

Teď s Hamletem v podpaží lehám si do trávy.

V dálce zpívají pávy.

Není to snad verš, co k sobě nechal jsem přijít?

Že by se to prokletí samoty prolomilo?

Že by tvůj hadřík, měl takovou moc?

Raději už skončím, dobrou noc.

Roman Tik