Lunata jasmínu - dopis noci

 

 Stál jsem tam. Něco svíralo mé hrdlo v úkosu. Bylo nesnesitelné horko. Vběhl jsem do svého pásma vzpomínek. Třásl jsem se. Lidé byli daleko, nebylo snadné se na ně napojit, ani metodou kvantové telepatie, kterou zatím neovládám. Stát tam naboso stálo za všechen lidský dech. Bolest se zdála tak skutečná. Pálilo mne svědomí jít do svého nevědomí. Mířím s tím k lidem. Objevuje se slovo kalamář. Mijí mne snář. Naše tužby naše mýtické snění. Zase mne pálí to mé snění. Jsem či nejsem skutečný, tam se zase ocitávám, zasekává se mi našeptávač...?

 

 Druhé kolo patří jí. Rimbaudovská dívka na cestě k festivalu života. Jede v tom vlaku a předává mi znalosti a báseň. Píše o životě, jako já slamuji o životě, té zázračná náhodě jež přesáhla sama sebe a začala se radovat s fascinací vesmírných stvoření. Někdy stojím a čeká mne odraz tam vzadu. Stálo to za to, co všechno to hrdlo reflexí provede citovému řádu, jež uniká a usíná na vavřínech nicoty...?

 

 Nejkrásnější je palety hry, když tvůrčí proudy a kontinuity jsou pohlceny hrou a v tom je právě ta chyba nazírání, že chyba není krásná, chyba je krásná, byť v poezii mizivá, ona si najde řád a cestu, to co se stane, je nečekané, ten objev před hrotem našich smyslů, našich nazírání, našich vstřebávání, vzpomínání, vysílání, mimořádných dovzdělání a pásmech a tom, že jsme se vždy na okamžik, stále delší okamžik stali tím čím jsme si vždycky přáli být, sami sebou či pohádkovou bytostí v symfonii kosmické fugy kterou vytváříme svým sněním a činněním či zde není totalita představ jež zde skutečně neuskutečnitelně není....?:-)

 

 

 

----- (Kondenzace dopaminu jazzu a krásného horoucího pokoje s hudbou klasickou...-)

 

Vše utichlo. Země vnitřních oprav předestřela soumrakem otázky. Nesnaž se mne vidět. Nesnaž se mne spatřit. V jablečném háji. Ve tmě. Ve stínu jabloní. Jas měsíčního světla padá na básníkovu tvář. Leží v hamace a sní. Za zavřenými víčky ubíhají druhé oči. Po stranách se otevírá průrva prolínající do okrajových pásem. Mrká a zase se rozevírá. Jsou to obrazce pod víčky. Uvěřitelné směry a vzory pod kterými jsi kdysi skrýval svět v matčině lůně. Původní rytmus jejího srdce. Žádná skrytá zášť ani sláva pod posledním krovem otázky. 

 

Své sis usmyslil už dávno. Kolik jsi toho vykonal v trvání jediné vteřiny, na všechno co se ztrácí ve vánků. Šelestění se mění v písních. Kochlea hluboko v uších rozeznává signál ze sluchátek a okolního světa. Vnímá proudy a nechává se unášet emocí. Ekvilibrium intelektuální pastvy kolébáno emočním rozhraním vysoké lability vibrace. Hlavu mám pro básně a srdce pro lásku. Tolik se tebe zmocňuje pocit, že neuchopitelné je tak jisté a v záchytu listů tě odposlouchává až ke rtům vyslovitelnosti tvých posledních řádků.

 

 

Ve třpytu hvězdy našeptávám si jestli jsou stromy živé. Jejich kontury mne chvějí v záhybech neusedlaných rozvalin mysli. Stíním květiny ráje až na hranici lidského citu, tam kde přesedlají na vesmírné zvonice a stávají se z nich boží kapénky nebo iluze o naší bezpřítomné přízni nad vším tím co nás obklopuje, přesahuje a proniká. Ve světle luny promítám si celý svůj život a poslední lidskou otázku o počátku našeho stvoření a smyslu. Tíží mne pocit duchaplnosti rozevřený braných do oken láskyplných žehnání v souznení klíčivých vteřin tvořivé rozjímavosti a světlých rozdýmání nad láskou a kinetickou skulpturou jiného řádu světla.

 

---

 

Vtavuji se do představy a neguji otázky v posledním znění její podstaty. Až k bytostným osnovám výslovného údělu. Sleduji kořen jejího strachu vždycky když se objeví on, jen jeho stín, nebo počátek jeho tajemného kouzla, které oslňuje obranou linii valu před zrození budující Přítomnosti. Ve stavech podobným jasnozřivosti někdo komunikuje skrze nás s jistotou, která náleží lidskému trvání ve více než jediném rozměru. Co o tom lidé kdy byli schopni vyslovit pod rouškou magie, alchemie či roznětu za branami vytříbené pečeti rozšířeného vnímání a jemnozrné lidské představivosti napojené na záhlaví přídě přídí až k otevírajícímu nekonečnu ? 

 

Noc ubíhala a mé oči se střídavě zavírali a otevírali v různých otvorech mé bytosti, bytosti plné protikladných a krásných rozdvojení. V osudový okamžik ke mne přibíhalo tvrzení tak jiskřivé, že se kolem něho sbíhalo mnoho dalších kvalit blížících se lidským předznamenání velkých svědectví. Jako předstihu stihomana velkého klidu, soukolí nemalé harmonie stvoření o počátku, napadlo jej, jen v šílenství a rozdvojenosti jsme schopni plně vyjevit svá poslání, ne z křesla umírání.

 

Vystavuji své literární prameny dvojímu zraku, ač vím o zkušenosti, jaká je mimo hranice mého chápání, jsem sto uchopit svůj rozum a tlouci jej na hlavičku jehlanovité podsady, ke korunním hledáčkům knížecích znaků, oboustranné nostalgii hudby, vzpomíná hudbu, lidství, génia, počátek a zánik stvoření, poslední lidskou otázku na nejniternější tázání, v hudbě je odpověď, tvořivé ekvivalenty hudebních pramenů tvořivosti jsou odpovědí na vesmír, obraz je finální verzí sebe sama, tak se řetězí naše uvažování, slovo je malbou, které nepředchází hudbu, toto je kosmologie mnoha úrovní. Houpavá hamaka mých já.

 

-----

 

Znovu reasembluji kvantové kaligrafie nebes. Stávám se modifikátorem vědomé konfigurace metanarativní schopnosti kolektivní bytosti. Všechny představy se ztrácejí v abstrakci a předcházejí level svých vyslovení. Paměť mne předbíhá a vytváří mnohavrstevnaté tělo duhy. Dopřávám si destruktivní pláč a přitom vbíhám v nejtvořivější a nejnelineráránější momenty mého dosavadního života. jako bych zde byl tisíce let a nedokázal pomyslet ani ouškem oka myšlenky na smrt a miliardu jejích vesmírných odob před vtělením samotné zprávy o lidských kontinuitách a veslech, které jsou našimi potomky. 

 

Myriády kolonií přinášejí nové reflexe ze vzdálených pasáží orbitů a pásem za hranice biologické podstaty dneška, ve dvojím zápřahu se předbíhají vzdálené archeologické, metageologické a supraarchitektonické genofondy v něž zapadají klíče do řetězců jako oka do os a očí vteřin, dní, měsíců, roků a cyklů deseti tisíců let. Pro pozorovatele na opačné ose vesmírného rozpínání, kdy už víme že poslední výslední atraktor je zároveň snílek Nejvyšší, stáváme se tím co je uvnitř, kapkou spadající do rojnic srdeční krajiny a rozléváme teplo všemi směry, až za okraj naší vědomé juxtapozice milodarů a dýchání. Vše je dechem, vše plyne, vtéká a okysličuje.

 

V dalším jednání, kam až sahá tvá mysl, kterou jsi neotevřela, část druhá, pasáž veršovné konfederace, šest, akustika dva, počátek. Balady a romance zhudebněné ve zhmoťněných snech o počátku jednoho lidského tvora, jež si uvědomil, že to co se kolektivně nazývá jako taneční extáze, není o nic více, než úsvit úplné harmonie klidného snílka za břehem naší podstaty, která se rozpíná a snímá to co dříve bylo lidským a bezbřehým. I tak se odzvoňují zvony slov. Slova od okov představ. Představy od nás samých se vzdalují a vstřebávají naše vzdálené předky, kteří započali tuhle Oddyseu.

 

----

 

     Ve finále nic neplyne, jen jeden z neposledních leží ve svislé poloze a táže se na první negaci svého nezrození.

     Vše se komplikuje s tím jak nabíhající rytmus vnáší do poslední miliardy lyrický chaos a nové prognózy tvořivosti.

 

     To o čem filosof snil, bylo už dávno předtvořeno v prapůvodním ohni, kam mystik zatratil všechny svá těla,

     aby je zrodil v tom, o čem podstaty snili, aniž by pootřeli svá dvířka o mýtus nebo sofismatické jednání entity,

     ze které se stalo něco nadpřirozeného, supranaturilalistické a životné působivého, až k posledním kapkám láskyplných týrání.

 

     O náší stavbě se nedozvědějí ty kteří sledují stopy inspirující odnoží té či oné fáze, nebo kompilace, to všechno je dvojznačné,

     příznivé jsou kruhy o kterých válka o duši svízlivě napíše trojí majestát bytosti, ve dvojí podstatě těla a mysli a jejích sjednocení,

     tam rovnodennost přispěje do ohně dalšími rozněty a třivé destinace detonačních kapilár osouvzažnění láskou o lásce láskou k lásce.

 

 

    A vše pro jedinou noc. Ta hra na otázky. Hra na lidská jednání. Bytostné dno samoty. Tázání jež mý vyvrcholení v chůzi po laně. Tam dozní a přetvoří se v klid. V harmonii mnoha mocností. V pátrání po konci. V lákání do pasti jejímž cílem je život. Život jak jej známe jen z leporela všech hodin. Různé kulturní artefakty rozutíkané do mnoha světových stran. Více než nás jich učili, více než si jsme schopni představit. Více než si představíme zítra. Neviditelné jde k nám a promítá se v tváři bezejmeného spektra.

 

  Údery zrychlují esence. Kalibrace našich předsevzetí se bije o vteřiny, které nekonečně souvytvářejí další a další rytmické celky. kam až jsi schopna zajít jsi jen tím co si představíš, další obětí imaginace, další obětí myšlení o myšlení, o dějinách hudby a lidského běhu v dechu našich jednot a mnohostí, tím se stále jen dostáváš do víru a hlubinně kopáš až se dostaneč na hlubinné vrstevnicové dno, kde se dva světy, svět země a svět člověka dostává do mnohoznačné flóry flopů znaků hesel a významů, které jsou klíčové  jen když zapracují limity přijímání naším smyslem pro synchronicitu, periodicitu, rytmologii a nauko o snímání trojrozměrného prostoru dalším než mnohodimenzionálním elementem naší tvorby a pojímání sebe sama.

 

Dámy a pánové, intenzifikace prostoru probíhá, prosím užijte jedno z pater, které vezme váš mozek do jiné a srdce do hlubší dimenze prožívání.

  Říkám si o hudbední vztahy v relaci na slovo, tam kde tančí naše velikašství napojené na promenádu iluzí a snů, dalších vyvolávačů ohně a tancujících stínů o stínech, které vždy zůstanou stíny ustavenými bez smyslu a bez strádání, bez citu a bez milování, bez vrcholného zaujetí pro cit k imaginaci a cit k pastvám krásných ran poslání.

 

 Co v tom všem objevuje dlaň, která nedostojí své podstaty, na čele pod tím, padá pot, dosedá a uklidňuje se chladne mrazivé temno nad bytostným snem, nad chladivým dotekem jazzových struktur, rituální rytmy mých prstů dosedajících na klávesnici, to co se učí psát a musí se vyřítit na světlo boží! Další úder, deset tisíc lidí se vříská prostorem, někteří z nich se učí z meziprostorové kontinuity vyčíst emoci kolektivního stavu lidství, vše usíná a uniká aby bylo probuzeno mnohonásobněji a mnohostraněji než jsme zvyklí, takové jsou naše vrcholy, naše noci, naše strachování nad neuniknutelným zážitkům pro které jsme byli zrozeni! Zrozeni ne ze strasti a utrpení, ale z lásky a poznání! Z velké lásky k poznání a z velké lásky k našim vesmírným počátkům, k našim prvotním otázkám: Kdo jsme? odkud přicházíme? Jaké je naše poslání ? Má hudba nějakou misi za tím kvantem lidským myslí, je v ní příběh, je všechno příběh o příběhu o příběhu. O Slunci, bohu, kráse, všem ve všem ? 

 

 

(Aniž bys nesvětil)

 

....

 

Nyní když se lem o lem prvotní chvění nezastavíš se.

Vdechuješ to natřikrát a znovu se cítíš svěží.

Vystavíš se křiku sta decibelů, vyrazíš nahoru.

 

Stojíš u barikády hudební stěny decibelů.

Ušní lalůčky jsou masírovaný stem tunelů.

úsměv je více než dech staré apocalypsy.

 

Šibalské texty tě v tu noc nezajímají.

Kam se hrabou staré barabizny a nahrávání samplů.

Tohle je naše generace náš fenomén naše jízda.

 

Není nás víc než jich a vše do sebe zapadá.

Vše má svůj odraz v tom co prožívají jiní.

A tak máme v co věřit i poslední noc našich životů.

 

Že to všechno velké malé krásné i ošklivé pokračuje.

Tvoří se a boří co okoří co ochoří se uzdraví a zas s tváří.

Novou tváří novou esencí podstatou duševní i fyzickou tvou.

 

Tak se skládáme z čehosi co je napojené na něco jiného.

Prosté je vyjádření projevů za hranicí biologické akustiky celku.

Tím se mnohé expresivní stane záležitostí celku pro níž zůstáváš cel.

 

Dalekosáhlé projevy tvých mozků se nestřetávájí s podstatami tvých počitků.

Jen velmi malé procentu je opravdové a sugestivní natolik aby mohlo být zachováno.

Vše je energie, krahujec koláče tvé energii je vyslán na cestu a jeden se pase v tobě.

 

Druh který v tobě píše a zároveň čte tyto řádky je vystřídán tím který medituje v hamace.

A vnímá veškeré hudební rozpoložení od počátků vesmírné juxtapozie až po poslední křah.

V celé té hierarchii bytí počitků zkušeností a vtělování znovuzrozování a znovuoživování jablka prostoru a času.

 

 

Ty oba jsou dlouho považovány za nevyslovitelné, jen málo z toho co jsi napsal, může být zopakováno,

jen málo z toho je skutečně skutečně tak jak jsi to zažil, tak jak víš že to lze zažít,

a proto se oddej spontánní próze za poslechu jazzových skladem, Sonny Rollins válí skutečně tíživým živým blues...

 

....slova se nabalují na uši...jen spontánní přítomnost má radost z poznání a vyjádření...

....kam utíkat zabíhat když můžeš být tady a teď...sám s tím co miluje a co miluješ ty...

....v tom se nacházíš a nalézáš neztrácíš ze zřetele problém tvé existence který mizí v taktech...

 

....sladkých tónech a dlouhých akordech jež se tříští a vsouvají do hran toho co bylo prostorem...

....prostorem dříve nedostupným a nevyjádřitelným než jsi jej otevřel klíčem tvé lásky jež nemá klíč...

....jež má jenom poslání jen dostupné poslání naší sounáležitostí s tím co je naše nejniternější přání...

 

....a to je být esencí zarovnání s esencí zarovnání s tím co nás přesahuje a co tvoří rámec a přesah naší zkušeností...

....zkušeností jež není tisícem slov víc než cívka další zkušenosti která trvá a trvá až do skonání naší tělesné schránky...

....poté se zkušenost mění na něco mnohem celejšího trvanlivějšího a plynulejšího než jsme byli schopni prožívat za života...

 

...za života o kterém vím jen to že plyne a šine si to po pěšině mnoha miliard vědomí až do osudového celku vyprázdnění myšlenek...

...tam jdoucích myšlenek vykvétajících na hladině kolektivní symfonie vědomí hladinné nostalgie počátku hudby inteligibilního Stvořitele...

...Stvořitele kterého jsme schopni pojímat jen pod rouškou našich postupně zrajících otevření se myšlenkám na boha a jeho procházení ve smyslu vesmíru...

 

 

....Za patrem našich uvědomění za patrem smysluplného metra za patrem toho co je vědomí schopné nabídnou a poskytnou průměrnému vědomému pozorovateli...

...tam umocňujeme přínos příjemných překvapení jež se otírají o otákárka našich rozšiřujících statí a čeládku vniterných porozumění životu a jeho pamětem...

....přibližují se skutečné hře tvořivého zrna přes zrníčko jež nahrává svoje slova do diktátu podvědomých košíčků esenciálních asociací vytvářených jen tak pro dlouhé chvíle nočního parného okamžiku nových spojení a stvoření...

 

 

....Metoda jednou stvořená dn es na míle vzdálená svým příhodám se ukáže těžkopádná a nevyslovitelná tehdy kdy na ni myslíme a racionálně ji vsouvame do právě vtišťovaného textu o nás samých nebo o vesmíru jež nás obklopuje což je takřka totéž aniž bychom ztráceli zřetel z jednotné distinkce mas a jednotlivin...

 

....Jednotliviny jsou jednotky boje pro poezii nezbytné dobývání asociace prostoru a řetězení kondenzovaných jednotek energii za tím o odtéká v právě přítomném budování naším vědomím a nachází se již jinde v jiném plánui v jiném plánovitém domnění iv jiném domnívaném odtékání prostorů jež plynou za prostory právě vyslovenými a právě komentovanými...

 

 

(zápisky těch o které se opíráme)

 

....A tak dále postupujeme v komentáři dolů až k poslednímu okénku našich nezkrotných gramotných vizí nacházejících sebe samé v tíživém okamžiku jedinečnosti jež nadnáší vše co se přítomností projevuje jako přítomné a co přijemné jen přítomné může být a co lidské jevroucí teplé co vroucí lidské horké a krásné je v nás milující přítomné milující vášnivé horlivé živé životné životné vřící křísící náš milodar naše porozumění tomu co je ve všem vše ve všem a co nás nutí vykřičet tu touhu po prožitcích po dalším životě po kráse a po tichém souznění s tím co je ve všem v každé buňce našeho těla v každém tónů v každé tišině vánku i v bouři oceánského pozorovatele kvantových stavů dichotomie anémické podtaty vědomí v subliminálním itineráři všech hierarchiií bezhierarchické hry liských počitků nad mimozemským rámcem a plánem proudů jež utkávájí tvořivost a její vrcholný rauš a utrpení v plástvech tohoto milénia a téhož fenoménu doby který zde byl před milionem let a za milion let zde též bude on a nebo nic z lidství a esence našich přítomných trvání zaznamenaných zde nebo jinde ve vševznášejících prostorech vybudovaných námi nebo rasou jež předběhla cyklus o miliony miliard let a vytvořila tento prototyp a nahrála nám do hlav předem některé z předem dostupných technologií a teoriíí jež se stali praxí a postavili tento architektonický spektátl tuto ohromnou hostinu všech kvarků srdcí a gluonů juxtapozic životů a hmoty zdánlivě neživé kondenzované v atomech a elektronec vibrujících pozitivní pozitivnější a nejpozitivnější atomárním polem mlhovin jež jsou tak daleko že je nemůže zatím nic jiného než pozorovat a tiše milovat. 

 

 

(7.7. 2015)

 

 

  Za tím vším stálo mnohem víc než neskonalost znalostí

  Byl jsi tím vším proťat vítám ptám se tě ptám kde jsi

  Ka jsi vcházel co je s tvým vesmírným šapitó o které 

  se opíráš a vsázíš na něj všechny své představy

  ač energii nevlil si do něj ač slammery vnímáš jako přátele

 

  Vše kam ses ubíral v prvním poschodí jež slammům vévodí

  něco šíleného něco ohromného něco vzpínavého

  něco co se míjí s tím co jsi kdy řekl a tak vyzpíval nocí

 

  Krabatorium možností pandemonium životností

  Příd zázemí a mina svéhlavosti tě roubuje vpřed

  uskoč a zasáhni to vše jednou provždy

 

  Vždy budoucnost nenastavuje dvojí tvář jako ty

  a přece si jí obsažen a toužíš se vpíjet do slov 

  odznaků a tváří těch fenoménu jež mají v moci lidství

 

 

  a přesto si stále stojíš v těch přísadách umělých

  nestáváě se sám sebou a jsi v jiných jako by ses bál...

 

  O pravdu se neopíráš a ubíráš důvěru o její prospěch 

  a tak ses rozhodl sdělit pravdu alespoň papíru

 

  když lidé o ni nestojí nebo nestojí o tvé vyhýbavé pohledy

  pohledy jež jsou jen pro to aby odešli nebo se znovu zrodili

 

  tam přece stojíme všichni kdo sníme o tom že sníme a že si jednou na život odpovíme!