Déšť

Z mraků jak z útrob válečného letounu
padají slzy.

Rychlostí jedna prosba o odpuštění za vteřinu.

Bombardují zbytky tohoto města.
A odpuštěno bude ve chvíli dopadu.

Jak je pilotovi teskno v těsném kokpitu,
tak teskno musí být dozajista i opuštěným srdcím,
schovávajícím se v podloubí před těmito nálety.

A zdali vědí,
že pokud sluneční záře je štěstí a vichřice je zloba,
pak déšť musí být pokora.

A kdybychom to vynásobili mlhou a přičetli nás dva,
bude se výsledek rovnat lásce?

A nebo vyjde výsledek směšně nízký?

Zbude sotva rozbombardované město.
Střechy smáčené slzami.

Bomby vsakující se do dlažebních kostek.


Boty promáčené prosbami,



o které už dávno nikdo neprosí.




Osamělá srdce v podloubí.



A nad tím vším dopuštěním,


ve ztichlém kokpitu pilot

vdechující stesk

a vydechující
prosby o odpuštění.