Modrobití

Na puristu zajíknu se bludných čar, svádění cukrovinkami a žasnout jako ony na palubě neustále mnou poháněné v nich zabloudím. Čáry na márách vznášejících v kupodivech, máry s madly v levitaci, vrtím v mračnech bambulí ze zbytků bavlnek, všechny pelichají, napilno si hrají, směšně kštici chrání a nikdy nezahřejí dvojruké-dvojnohé, splétajův v náklonech. Nám neoblomným, nikdy přítomným abys jedním byl alespoň na chvíli uteknův navždy v kontrolách. V jedovacích si nechat nést naše lekníny a klíny v hladinách, strukturách kultur. Abys odpadl, zhasl, sám si zase budiš v jiných začátcích hledata slovy si pěknou vřavu, snad slávu, snad křivuli naplněnou ničím si nevybral pravou. S příbytkem množící kalkul, množství nevolí ve všechna. Jsme v modrobití, prchavá vlákna a i smetí tu je v dlani zamotáno. Zaštracháno v šlachenství v buňkách ocelonosenství, bachratých střevíčkách. Jako odpad nejniternějších přání. Jako modromlácení. Hraní si na malé celosvětovce. Všechny buchtičky pečené i nepečené se otočí najednou směrem mým, a já to prostě vzdám, nakonec snad modrotřískání?