Zpívající špačci

Špačkové si prozpěvují,
abychom zde měli radost svou,
něhou svou nám písně pějí,
vesele si pobrukují.
Abychom zde život měli,
úžasný svůj a veselý.

Probuďte srdce své,
oči otevřete své,
svět kolem úžasný je, milý k Vám.
Vesmír touží dávat všem Vám.

Kdo však tomu nevěří, neuvěří, neuspěje.
Tak si svou písničku vesmír stále pěje.
Kdo tomu však uvěří, Dary sklízí,
s Ním, s Vesmírem si může zpívat.
S Ním, s Vesmírem, si jeho píseň pěje.

Kdo oči své otevřené má, vidí mnoho
toho vesmírného, Darů jeho,
kdo však nevidí,
kdo oči má zaváté,
silou strachu zaváté,
tmou tou zatemnělé, zaváté,
je nevidí.

Úžas jasný, svatozář božskou
když na hlavě si člověk nosí,
a Dary své nevidí,
pak sklesle hlavu si nosí,
svět kolem sebe užasle vnímá,
nechápavě, nejasně.

Kdo však svatozář svou nevidí, jen ji skrývá,
ten může být králem všech. Vesmír je tomu rád, a se usmívá.

Božská krása je neurčitá, nikdo neví, co je krásné,
jen se to domnívá.

Člověk nad krásou božskou vždy užasne,
když si srdce řekne: ,,Ach, to je krásné“.

A vesmír se tomu pousmívá.

To špačkové, ptáčci, vše vědí,
a proto nám písně své pějí.

A Vesmír se tomu pousmívá.