Doteky Lásky, Svítání

Dotekům Lásky neuhýbám,
nic lepšího, než ona je, neznám.

Mám děti rád, milé, skotačící,
veselé i plačící.

Vždy, když jdu spát, oddávám se snění,
kde dojde Duše má v nich, snech, naplnění.
Mám rád Láskou prodchnuté dění,
ve Vesmíru, Lásky čas, její naplnění.

Vždy, když vidím jinou polohu její,
dojde srdce mé naplnění.

Zaplesá srdíčko moje,
radostnou slastí si pobrukuje.

O Lásce, její kráse v čase,
v prostoru kosmickém, v nás,
v každičkém z nás,
zas a zase.

Vidím mnoho Lásky na světě,
avšak i utrpení.
To tam, kde lidé ji nevidí na planetě,
kde myslí si, že Láska není.

Procitám s oblohou ranní,
se svítáním.
Probouzí se příroda, vše kolem, hodinou ranní,
procitáním.

Děti do školy jdou si,
ranním časem srdéčka otevírají si.

Dospělí jdou jinam, kamsi,
tvořivost lidskou,
s dětmi společnou
předvádějí tak, navzájem si.

Když však Lásky čas, prostor, k tomu mají.

Aby nebyly sváry na světě,
Zemi, planetě,
uber si přání svá, líbivá.
Ponech si jen ta,
Láskou prodchnutá, tvořivá.

Mám děti rád, ve tmě spící,
i v parku skotačící,
jejich dech na Zemi, planetě,
jejich zpěv znějící.
Jejich smích, pláč, srdce mé otevírající.

Oči dětské jsou jako jablka osvěžující,
která neumí bez Lásky být zářivá.
Jsou Láskou posedlá, oduševnělá,
svitem jasným Lásky růžově zářivá, prožářená,
žalostně bez ní, bez Lásky k nim, plačící.

Spatřuji ve všem ji, Lásku,
a tak neuhýbám jí.

V duchu vždy Líbám jí.