O Holoubkovi

O holoubkovi
( Na Valentýna )

Holoubek bíločerný, sklízí potlesk,
úsměv v tvářích, těch lidí, dušiček
spřízněných mu, vidět jej vyvolených.

Sníh roztává, stéká,
stébla trávy z něj se vynořují.

Holoubek stojí,
nehýbá se, čeká na své vyfocení.

Fotoaparát lovím, v brašně,
neohrabaně, spěšně.

Fotím ho,
holoubka krásného,
bíločerného,
stojícího si,
zdá se, rozjímajícího.

Kouká po očku na mne,
dívá se kolem.
Dva metry dělí nás, jeho a mne.

Jeho Duše spřízněná je, pro tu chvíli s mou,
i s mým fotoaparátem.

Když vidíme krásu takovou,
Duše naše smeká nad tou,
jeho, holoubka, pokorou.

Vyfotit holoubek krásný,
,,sněhobíločerný“ nechá se,
a dál jen tak na mne,
a kolem sebe, dívá se.

Pak, když fotoaparátem letí pozdrav můj holoubkovi, on vidí mne, jak odcházím.

A tak, kousíček cesty mne spěšně ještě provází.

Pak otočím se, na autobus Letím.

Holoubek asi pak křídly svými mávne,
a jen si tak, asi pro radost popoletí :-) .