Jitřence

Jitřenko má, 

uvadalas jako kvítí střižené, a po celý život měla's ruce k nebi zdvižené. Oči Tvé, co zjasnily se, když mluvívalas o kráse - tytéž oči temněly při proroctvích, kterak se zlo na dobrotě popase... 

Neptám se Tě, jakými slovy Ti díky vzdáti, abych neopakovala jiné, abych sama sobě nebyla satirem. Neviním Tě, že jsi musela jíti; odpočívej po té života bídě, kterou do vínku Ti připravili. Když má člověk vzpomínat, nejednu vzpomínku ponechá si. Nepřicházejí mi slova, jimiž bych dokázala zachytit Tvou upomínku. Nejsem velký básník, a proto Ti, Jitřenko, povím jen to, že se na Tebe těším. Ty víš, že se shledáme, na místě, kam všechny lidské duše po přerození uchýlí se a odkud se opět navrátí, tak jako noc střídá den, na planetu Zemi.

Má předrahá Jitřenko, má duchovní matko, laskavá přítelkyně, přestatečná, osudem pohnutá ženo, má Jitřenko, žij v dobrotivém světle božím, vrhaném z nebes na naši smrtelnou Zemi. Jsi živá, navždy naplněná jasem moudrosti a lásky. Jsi ve mně stále přítomná a miluji Tě nekonečně.

Tvá Zuzanka

26. 7. 2022