Thomas Newman - "Angela Undress"

Stál jsem uprostřed zasněžené krajiny a připadalo mi, jako by mi na čelo dopadal písek ze Sahary. Můj nos zachytil cizí vůni, která mi připomínala aroma šanty. Cítil jsem, že jsem vstoupil do místnosti oddělené sametovým provazem. Okna byla otevřená, cesta osamocená a já díky ní našel cestu k modrým očím, velkým jako dvě jezera, do kterých spadly dva zelené listy z mé lípy. A pak, když se celý svět ztišil, jsem slyšel dvě cizí srdce, jak tlučou v jednom rytmu.
Nikdy předtím jsem nepoznal lásku, která chutnala po sangrii; zanechávala rudé stopy na rtech a zamazala límeček krémové košile. Při dotyku cizí ruky jsem slyšel, jak kdesi v dáli hraje harmonika. Procházel jsem se ulicemi se statusem cizince, který každý roh a každou stříšku porovnává se známým prostředím. Na Iberském poloostrově měsíc sebevědomě následoval hvězdy, které za sebou házely drobečky, aby se na cestě oblohou neztratily. Naučil jsem se mluvit novým jazykem.
Únorová vánice mě dovedla k opuštěnému hřbitovu, kam jeden tyran pohřbil potenciál svého vlastního syna. Místo mě přitahovalo, snad už jen kvůli tomu, že do něj slunce neustále vyfukovalo dým ze svých cigaret. Náhrobek byl bez popisu, označený znamením Panny, s uvadlými rozchodníky. Ze svého ateliéru, kde neustále voněla schnoucí barva malovaných scenérií, jsem vzal semínka mateřídoušky a zasadil je do hlíny.
Všechna milá slova, která jsem po zachycení tetoval na svoji chlopeň, jsem si představil jako cihly, ze kterých jsem nechal postavit město. Poprvé jsem do něj vstoupil během své tříměsíční cesty do Španělska, kde jsem si osvojil nové denní rituály, složené z natřásání dvou polštářů a nalévání červeného vína do stejného počtu sklenek. Dýchal jsem zhluboka, květy stromů se vpíjely do barev dětských žvýkaček, ulice se usmívaly čistotou. Připadal jsem si jako doma.
A pak, snad vlivem neustálého zaneprázdnění nad tapetováním starých obydlí, jsem skoro vypustil z hlavy zvěsti o velkém hurikánu. Ve chvíli, kdy se ve stálém vzduchu roztancovaly koruny palem, jsem pochopil, že má dovolená končí. Vzal jsem tedy všechny své zásoby, malé suvenýry, náčrty dalších cest, a schoval je uvnitř poloprázdných polic společného bungalovu. Věděl jsem, že tam jsou v bezpečí. Když se ale silný vítr ohlásil dřív, nezbývalo mi nic jiného, než prchnout a se vším se nadobro rozloučit.

Nikdy na něj nezapomenu.