Harmónia

 

Ještě nikdy necítila tolik síly,

radosti ze života i vznešenosti.

Proudila spolu se svým štěstím,

chvěla se sdílením,

toužila rozlévat se jako lužní les ,

zaplavovat, sytit,

živinami prostoupená.

Měla z čeho dávat i brát.
Vnímala přivřenýma očima,

to, co se neviditelně tetelilo na dosah jejich rukou,

na dosah rtům chvělo se nedočkavostí po doteku zvědomění.

 

 

 

 

Potřebovala jeho nedosažitelnou jemnost.

V pravidelných kruzích narýsované středy prsou,

dokonalou nedokonalost,

bezchybný úsměv, tvaru rtů,
v sových očích skrytou moudrost i natvrdlost naivního dítěte.

Houževnatou pevnost kováře, jemuž

pod rukama plátek po plátku rozkvétá Ferrum,

tavená růže nepoddajnosti.

To vše zrcadlilo jí samotnou.

V prosté čistotě    ano ano,     ne ne.