Dívám se

Dívám se…

Dívám se na ni, dlaně pod bradou, lokty podepřené o kolena představ.

Nudí se,

ta prodavačka snů, co je umí pouze rozdávat; asi proto v tom obchodě života nevydrží dlouho na jednom místě…

Nudí se…

a čmárá si, jen tak po papíru dne, svou občas černou, pak zas bílou tužkou rozkošné obrázky…

A náhle…

zas leží si na poklidné večerní hladině, pahorek krásy zdobený chladivými kapičkami vody, třpytivě bojujícími o své místo na výsluní, občas se zadívá do Slunce… my ostatní, bychom už oslepli asi… ona to Slunce oslní; snad proto dnes zapadá dřív…

Když pohlédnu…,

jak v příštím okamžiku spočine, jen tak, samozřejmě, na dece myšlenek, na levém ňadru zvedá a spouští svá barevná křídla opojený… – čím…(?) … možná plnou vůní jejího tolik ženského těla, či kapičkou medu, jež jí mimoděk sjela z omamných rtů a ukápla na hrot bradavky – motýl…(?); sám jsem teď opilý tou představou…

Vstane…,

 když už Slunce přestalo hřát, po těle jí, k mé zelené závisti sjedou lehounké šaty s ještě lehčími ramínky; ani si nevšimne, ostatně jako nikdy předtím – je v tom záměr…(?); na mě tedy působí… a spolehlivě – že to pravé jí sklouzlo kamsi až do půlky paže, nasadí si své věčně růžové brýle, obuje okřídlené sandály řeckých bohyň; snad proto, že je jednou z nich a ladně, jak baletka, odchází středem mých představ…

Přes dálku, která nás dělí, se na okamžik zalesknou dva vltavíny, jak na mě pohlédne…

Odchází a za ní se opile třepotá motýlů roztřesené… už hejno…