Příliš mladá Máří

Příliš mladá Máří

Šedivou, a přece tak milou Prahou, mě před léty XY, a ještě pár navíc, po žulové dlažbě zašedlé kecky nesou…

Vlasy kožený řemínek svírá a srdce touha; či smutek…?  Ach, kde jsi má Máří, kde…?

Co na tom, že vypadám jak On… Ach, kde jsi má Máří, kde…?

Manšestráky tak úzké, jak mé sevřené hrdlo; ach kde jsi má Máří, kde…(?) …  víš, nikdy jsem netušil, že Máří je blonďatá; ty ano…? Ano…? Ano, je, teď už to vím… také, ale co z toho; pro mě jsi… příliš mladá… ach kde jsi má Máří… bez tebe nikdy nebudu On… nikdy tě nepotkám….

Vím, nebo si to jen myslím, třeba, potkám jich tisíc… či snad ještě víc…(?), ale žádná nebude jako ty, která mě (ne)našla… tenkrát…

Nad hlavou mi přelétl racek… je zima a k zimě racci patří, přece; zvlášť tady v Praze; ani jsem hlavu nezvedl… ach kde jsi má …

Vytahaný svetr krásy nepřidá a na krku křížek – snad proto, že se to dnes, vlastně tenkrát, nenosí – nezaujme…

Že by přece… (?) ohlédnu se. Blázne, to jen stovky kilometrů daleko právě zazvonil zvonek… „Zvonek zvoní, škola končí, po schodech (se) běží“… to moje Máří klape podpatky na školní chodbě, tam kdesi…

Na okamžik se na těch schodech zastaví, vzdychne, pak pohodí hlavou a hurá; venku je sníh akorát tak na koulovačku…

Zatřepu culíkem; pár vloček spadne na chodník a kecky, promočené věčnou pražskou břečkou zastudí… jak duše, která se tou zimou z roku XY vrací zpět…

Do časů a rozpoložení, kam patří…