Handsfree hugs

Copak může člověk jen tak přijít a obejmout kohokoli jen proto, aby objímal?
Snad kdyby to chtělo tělo a snad kdyby to chtělo i to druhé tělo. Snad. Ale co kdyby to bylo slovo duše? A my jej jen tak ztratíme, protože nám zůstalo celé nevyřčené palčivět na jazyku a protože ho tajně a v hádankách šeptáme do uší už i těm, kteří jej nemají slyšet. A my smíme? Ta chvilka - tak lidská, tak hřejivá, tak čistá - se tu před našima očima mění v lež? Copak je možné lhát jen pro tu sálavou tělesnou setrvačnost?
- - -
A co my, lžeme?
- - -
Na špatném místě, ve špatný čas. Asi JSME to i my. A máme být - čím? Chovat se nějak jen pro ten ohňostroj nálady, co kolem nás ještě svítí, a ne a ne spadnout zas na zem, mezi NÁS?
- Hej, člověče! Kde teď jsi?
pohled dolů
/kolem prolétla báseň s hnědýma očima/
- Co zbývá? Víčka pražských andělů, roztrhaná o topoly, co rostou za nádražím. A pak se rozervanci v šedém seběhli, začali plakat, a na chodníky napsali cosi o zrcadlech. V noci se přikováme vlastními pomerančovými křídly. Sešijeme je zlatými řetízky z dálnic na obzoru a půjdeme spát.
Andělé odešli. Stejně by je už nebylo vidět.
Je po ohňostroji.
- - -
- Hej, srdce! Kde teď jsi?
/a právě taková rána, jako když ses před pěti dny zastavil u kvetoucího stromu a najednou přišlo jaro/
Vypadls mi z objetí. (Že naopak?) Jsem akrobatova tyč v rukou špatného mistra.
Pak vedle jeho rukou.
Pak provazochodec padá.
Jsem změna programu, číslo, o kterém mu neřekli.
/-ani já/
/-ani mě nepoznal/
- - -
Sedím na sedřených kolenou v prachu šapitó a lano se houpe. Dlouhý, prohnutý, dokonalý oblouk jako by se usmíval...ale i chvěl a přemýšlel, jestli se nenapnout a nestáhnout koutky.
- Prosím, nepřestávej se smát.
Lano těžkne a přestává s výsměchem.
- i s ceněním zubů.
Padají vzpěry jedna po druhé.
Lvi zařvali pod dekou.
Sloni tančí.
Úsměv - - -
- - - vzpomínám si.
- - - že byl v závanu prachu tím posledním,
- - - co bych teď potřeboval.