Shořela

Vešli do místnosti a nechali za sebou pootevřené dveře. Bylo tu něco nezbytného k vyřčení. Nad stropem se ozývaly řezavé tóny vrtaček, on stál ještě pořád u vchodu a marným úkosem přelétával kachlíčkované stěny, podlahu a vítr v okně. Záblesk pohledu padl na její holá kolena. Stála tam nahá, zaprodaná životu, skolená vlastní ctí.

Žádej mě tedy o poznání mě samé. Jen co chceš! Jen co chceš... Dej mi krok vpřed a rozpláču se.
Vidíš je, jak se tam válejí?
Mezi prsty mám prach a moje kůže není nic než bílá, osahaná a palčivá.

Vzal její vzlyky do dlaní a pověsil je do okna.
A pak věřte vlaštovkám!
Dveře se zavřely a tma v pokoji štípala v očích ještě čtvrt hodiny.
Cítíš, jak hoří?
Je příšerná.