Peklo - střípek druhý

Na okně se třpytí slzy jarního rána. Nádech, výdech; myšlenky, otázky bez odpovědí. Možná, že to byl jen vánek z otevřeného okna, spíš ale pohlazení něčí dlaně. Nebo vzpomínka na pohlazení. Nebo halucinace. Mně se to rovná.
Nádech, výdech. Nemůžu - nemůžu se nadechnout. Dusí mě něco, co tu ani není. Něco, co jsem ztratila. Ostré pařáty šíleného, zlatého světla se zabodávají do kůže, stejně jako ostrý hrot vteřinku před nimi. Něco jsem ztratila. A stejně mě to mučí.
Tebe? Srdce? Svědomí?
Myslím, že nakonec to byla moje duše.


Ta špatná část...


Myšlenky se převalují, valí se jako voda přes kameny a kmeny padlých stromů.
Nádech, výdech. Ta špatná část. Ty ve mně. Nechceš mě ve svém světě, a tak mě prostě vymažeš z mapy. Myslíš si, že to jde... Nejde. Takhle to nikdy nefunguje...
Oheň Inferna je proti Tobě plamínkem zápalky svítící nadějí do tmy. Ty jsi ta spalující síla hučících, bouřících plamenů, pálících na srdci, kouřem, štípajícím v očích, které chtějí vidět toho, kým jsi kdysi byl a koho kdysi milovaly. Kdysi?

Kdysi...?


Na okně se třpytí slzy jarního rána. Perličky, co vypadly zpod mých víček.