Peklo - střípek třetí

Červánky pálí ve táři. Slunce mě škrtí svým nekonečným žárem.

Stejně mě prostupuje známý chlad, zabydlující se ve všech opuštěných místech. Kdybych uměla, zpívala bych písně jako umírající labuť. Ale znám jen jednu část těla, která dokáže vyjádřit ten mráz - ruku, svírající pero nad papírem. Je jedno, jestli křehké linie obličejů nebo ještě křehčí konstrukce slov. Tobě je to jedno. Mohla bych Ti napsat tisíce listů, tisíce zpráv, stejně bys je nepřečtené zahodil do popela na spáleništi našich společných vzpomínek.

Mohla bych čekat před Tvým domem, pohlcovat Tvou temnotu proti Tvé vůli, ale nakonec... koho z nás by to zničilo dřív? Mě to ubíjí i tak.

Když růži zahrneš teplem a vzápětí ji odhodíš do mrazu, pak zase zvedneš a oprášíš, přivineš k srdci, ale při první příležitosti necháš napospas větru, tak zemře. Bez ohledu na to, že je Černá...

Pouštíš mi žilou, aby ses mohl napít a já Ti ještě nastavuju ruku. Vždycky to tak bylo, ale Tobě to nestačí.

Přátelství je někdy víc, než láska. Odpouštíme takovou mírou, jakou milujeme... tak se Tě ptám jen na jednu jedinou otázku: odpustíme si?