...pohled z Prahy...

štůsek starých pohlednic, milý dárek, který jsem dostala
řeklo by se no a co, staré,ohmatané fotografie
ale jen ten, kdo se líp zadívá, dozví se, jak to s nima je

voní tou náladou starých časů, příjemně do hněda nebo černobíle
kdo je asi posílal? kolikrát musel naslinit inkoustovou tužku?
často je někdo prohlížel?...jsou trochu zašlé, jeden je zlomený v růžku

strohé pozdravy, vřelá pozdravení, polibky milované osobě
zpráva o příušnicích, jež nedávno Jeníček dostal znenadání
škrabopis i stínované psaní perem, co vypadá spíš jako malování

co všechno se vejde na ten kousek místa na zadní straně...
přání k svátku, vzpomínky, díky, smutná oznámení, radostné zprávy
o tom, jaké je v Praze počasí, a doma...jsou všichni zdrávi?

číst o tom všem je tak trochu jako svatokrádež
adresa pod známkou není přece ta moje
nejsem ten, komu byl určen pozdrav od Orloje

věřím, že tenhle hřích bude mi odpuštěný
pohledy často zůstavají jako veřejné dědictví
kouzelný obrázek...v něm neviděný a přece, příběh tkví

obrázky zmizelých míst, co málokdo už pamatuje
a Vltava, Karlův most a věže, věže, stovky pražských věží
matka měst za slunce, v dešti i pod sněhem, unavená i svěží

kdo nechce, nikdy ty příběhy neobjeví, zůstanou mu skryté
ostatní můžou potichu vstoupit branou, přes most, či chrámem
a ocitnou se ve světě příběhů, jakoby důvěrně jim známém