Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 5

Kapitolka mezi kapitolami 4. a 5.
Aby pochopil, napsala jsem jednoho teplého podzimního podvečera na Placatku:
Člověku je vlastní,
chtít vlastnit co mít nemůže.

A pohřbeného Ježíše věrná dítka snědla.
Vždyť tělo chléb a krev víno je,
říkala si, když stahovala maso z kůže.

Jak mnozí jiní trpěl,
nepoznanou odpovědností k vlastním dětem.

Do rána přišel déšť a tahy křídy dokonale smyl.

5.
Hroudy hlíny, čokoládově zabarvené, lepí se přátelsky na nohy. Krátím si kroky přes mokré pole ráda. Bahno chce jít pokaždé se mnou. - „Vezmi mě do světa,“ prosí a já musím naivně dětské prosbě vyhovět. Netroufám hlíně prozradit, že se mi po cestě odlepí od podrážek, že zůstane ležet daleko od rodného lánu, bude schnout na slunci, až se nakonec rozdrolí, a vítr prach, jediné co zbylo, rozfouká; …ale co vím? Možná dříve než to vítr stihne, zakoření v hrudce nějaká exotická rostlinka; stěhovaví ptáci přinesou semínko z dálavé země o které vědí pouze oni; a já za několik let půjdu kolem a budu se podivovat prazvláštnímu stromu, co vykvet vprostřed kamenného úhoru; zpod kořenů se ozve tvrzení, že i mou zásluhou, vnitřnostmi mi prostoupí hřejivý šlahoun, bude rašit stejně jak stromek a naučí mě šeptat si poťouchlosti, nedůležité nic neznamenající poťouchlosti a při tom bude vítr stromu čechrat listy a mě zase vlasy.

„…víš, myšlenky rostlin jsou nádherně zpomalené a prastaré. Každé ráno když pod paprsky sluce roztáhnou květ, šeptají svým ještě nenarozeným dětem: ‚Až jako semínko padneš k zemi, zapustíš kořeny do těl svých předků. Celé věky tu tleli a v kompost se měnili, pouze a pro jediné, abys jednou mohlo dlouze vyprávět. No, není to krása,‘“ říkám blátu na gumáku. Přivře oči a odchlípne se.

Jdu zrovinka po zpevněné okresce. Je odsud výhled na město, ale přes ranní opar jsou pouze vidět vršky odstavených komínů Skláren a Tesly (oba podniky jsou už dlouho zavřené; kdysi jsem zaslechla, že světla ze zdejších Skláren byly i na Titaniku – nic není věčné). Zadupu do asfaltu, odlepují se další kusy hlíny, „Tady stávala trnka,“ ukážu na pařez. „Magicky mě přitáhla ve chvíli, kdy schla a s torzem posledních větví zůstala stát u krajnice. Čas v ní se zastavil; vše ostatní kolem žilo dál, ubíhalo a ona suše stála. Trochu mě mrzelo, že jsem si ji dřív nevšímala a prostě jsem jenom chodila kolem. Myslím, že jí hraboši okousali kořínky. Proto umřela. Chtěla jsem si ji vyfotit na památku, ale dřív než jsem to stihla, pokácel ji pán, co jej od vidění znám. Řeknu ti o ní báseň, …chceš?“ ale hlína už leží daleko v mých stopách a neslyší. „Přesto ti ji povím, ta báseň se jmenuje Trnka,“

U cesty do Mezříče
postává řada trnek zelených,
ve flaši slivovice
skrývá se šťastně smutný smích.

…Třetího dne týdne,
přijel muž s károu,
napil se slivovice
a podťal trnku starou.


říkám mu: seschla trnka seschla,
neměla sílu déle žít,
však pod sekyrou než k zemi klesla
ukázala, kam můžu jít.

…Jakže seschlý strom, v řadě zelených, může to ukázat?

den za dnem jak trnka schla
počítám spadané listy,
nenajdeš v světě zla
v tom můžeš si být jistý,

když vidíš strom umírat
tři, čtyři dlouhé léta,
píseň zkus zpívat,
o tom jak trnka kvetla.

…vykvetla každé jaro
pro včely, stromy, kolemjdoucí,
…vykvetla každé jaro
pro život uvadnoucí,
…vykvetla pro lásku
jiný důvod není,
…a s láskou uschla
když přišlo věčné snění.

Když od strnišť zadul
ledový vítr
zvedla jsem z pod trnky
ulomenou větev

a do dvou posledních
co na kmeni ještě zbyly
sem dítko v tu náruč vložila
na věčnou chvíli.


Muž nakládá poslední špalky nařezané trnky,
dá si lok slivovice, mě nenabídne, protože tu už nejsem,
a dušuje se, že až bude v zimě polínkem přitápět,
vzpomene si…


…jak vykvetla každé jaro
pro včely, stromy, kolemjdoucí
…jak vykvetla každé jaro
pro život uvadnoucí.


Na dohled Hančina domu volám poslední verše hlasitě, jak jen nejvíc dovedu. Odrážejí se v chladivém ranním povětří, kloužou po zvlněné krajině se zvědavostí zaoceánských korábů. Z cesty odbočím na pěšinu vedoucí přes louku a zahradu k zadním dveřím a prosklené verandě. Hanka si tam přes léto suší bylinky a to pak předsíň voní uklidňujícím tónem.
Mám žízeň, nahnu se přes zábradlí korábu a naberu z hladiny louky dlaň plnou rosy. Vítr více zafouká do plachet, rozběhnu se a kličkuji mezi stromy zahrady. Kotvu vyhazuji u špalku na dřevo, zaklesne o smaltovaný kbelík s popelem.

Na verandě visí pouze trs loňské máty, vůně vyprchala, ale když list ještě promnu mezi prsty, dokážu léto oživit. Z verandy vede vchod do věčně tmavé a studené chodby. Chlad sem táhne z kamenného sklípku, co je celý prolezlý zatuchlinou scvrklých brambor s rašícími fosforeskujícími klíčky - „Nedomyšlená přání ubíjí svobodu myšlenek! Chceme být svobodní!“ smýšlí anarchisticky kupa brambor. Zima strávená ve sklepě se jim nelíbila a brambory se tomu rozčilují (chápu je, venku vše zakořeňuje a oni by taky chtěli). „Jenom pro to, že nás tady chcete mít, abyste si z nás mohli kdykoliv udělat kaši, nebo nastrouhat do polévky! Raději bychom zůstali nevyoraní, nevyvlečení z hlíny, namísto zdejší zřejmé budoucnosti, s nahými klíčky, marně tápající po světlu,“ – „Svoboda je založena na možnosti konat cokoliv, co neškodí jiným. Jestli se cítíte poškození, řeknu o vás Hance,“ slibuji a vstoupím do přípravny - útulné pracovní místnosti za kuchyní.
O zeď se opírá stará pec na chleba. Už se v ní nedá topit, uvnitř pece se drolí cihly, a aniž kdo tušil, zasypaly odtah do komína. Před dvěma lety jsme v ní s Hankou rozdělaly oheň, s nápadem, že napečeme vánoční cukroví. Sotva jsme zatopily, dým vtrhl štěrbinami dovnitř domu, nešel zadržet, musely jsme se plazit při zemi a otevírat okna; byl na nás komický pohled, smály jsme se a zmatkovaly, kouř ostře štípal, slzy umývaly oči; přiběhl soused, pan Vašek, to ještě žil, se strachem, že Hance hoří dům. Ten dým byl docela přátelský, bez mouru a vůbec nezačernal čerstvě vymalované zdi.
Plotna už nehřeje. Na peci leží kupy oblečení, do sebe naskládané slaměné košíky a rozklížené truhlíky s lístky světlounce zelených pelargonií. Ze zdi vypadla skoba a věnec cibule se válí na podlaze. Pád spustil past na myši, nástraha nastražená celou zimu, zbytečně zacvakla zuby do zlatavého plodu (štiplavá šťáva široce rozlitá vpíjí do země, jak kaluž krve mučedníka sundaného ze skoby; až slzy
z toho kanou).

Ani po půl roce na střední někteří spolužáci ve třídě netušili, že existuji. Proto mě překvapilo, že si za mnou jednou o přestávce přisedl Matěj. Seděla jsem u okna, a na parapetu psala báseň o listu. Venku byl zima a toho rána jsem na stromu dubu uviděla list obalený do ledu. Vypadal jak malé kapesní zrcátko.
„Copak spisuješ?“ zeptal se. Měl čistý sněhobílý úsměv, což mi pitomě připomnělo, že mi doma už měsíc chybí pasta na zuby.
„Jen tak něco pro sebe,“ říkám nervózně. Sešit zavřu a dívám se z okna a čekám, až odejde; beztak si přisedl pouze náhodou.
„Poezii mám rád. No vlastně ne každou, jen tu které rozumím.“
„Tak to bývá,“ odpovídám a v duchu se vsázím, že bude mluvit o Bukowském, o Egonu Bondym.
„Docela mě oslovil Seifert. Zrovna jsem četl jeho Nejkrásnější bývá…,“
„…šílená,“ dořeknu. Jeho výběr mě překvapil. Nenapadlo mě, že by kdokoliv tady četl Seiferta, natožpak kluk.
„Už dlouho tě pozoruji. Víš, že jsi úplně jiná?“ říká neuměle, v ruce šustí igelitovým pytlíkem se svačinou, poodkryje ubrousek a dívá se co je mezi chleby s nezájmem čtenáře komiksů, který zabloudí do oddělení knihovny s dívčími romány. „Říkám matce, že dopoledne vůbec nejím, ale nechce to pochopit a každý den mi chystá svačinu,“
„A co s tím děláš?“
„Se svačinou? Buď ji někomu dám, nebo s ní po cestě nakrmím takového tlustého labradora. Aby sis nemyslela, já nepatřím k těm, co si neváží jídla. Prostě se chystám, že přejdu na pránickou výživu. Jedná se o úplnou svobodu. Hele stejně, já ti řeknu, že jsi jiná a ty se spíš zajímáš o to, co dělám se svačinou.“
Pokrčím rameny. „Stává se mi docela často, že mi někdo řekne, že jsem jiná, nebo divná, nebo úplně pitomá,“
Reaguje okamžitě: „Já jsem pitomec! Fakt promiň,“ Chvíli mlčíme. „Asi půjdu, že?“
„Která jeho báseň se ti líbila nejvíc?“ ptám se mírně.
„Z té Šílené?“ zeptá se, zmlkne, podívá se na mě, nahlas se zasmějeme. „Nevím, jak se jmenuje, ale je z luk a je v ní zakódována smyslnost a erotika,“
„Celý Seifert,“ stočím sešit do ruličky a jak přes dalekohled sleduji školníka před školou. Sype na zledovatělý chodník štěrk. Nechci k Matějovi obrátit celou svou pozornost, říkám si, že by už mohl jít a nechat mě dopsat báseň a tak mě samotnou překvapí, když se zeptám co je to ta - pránická výživa.
„Nic nejíš a žiješ z energie kolem sebe. Musíš se na to připravovat, jíst stále menší porce jídla, až nakonec naučíš tělo brát si energii jiným způsobem než z potravin. Jedná se o úplnou nezávislost vůči konzumnímu světu. Jídlo je totiž svým způsobem droga a já nechci být závislým.“

Jednou jsem byla nezúčastněným posluchačem diskuze, kterou na jiné kontroverzní téma vedl s dalšími spolužáky. Líbilo se mi, že Matěj měl spoustu podpůrných argumentů a nikdo mu nemohl pořádně oponovat. Stejně, ale nakonec nikoho nepřesvědčil.

„Já svobodu hledám v psaní. Můžu napsat cokoliv, pouze se snažím, ať je to čitelné,“ říkám.
„A o čem teda píšeš?“
„Já? Co mě potká a nějak osloví.“
„To zní fajn. Dáš mi něco přečíst?“
„No já nevím,“ zvonek ohlašuje konec přestávky. „Víš je to všechno docela osobní.“
„To je jasné, vždyť jde o poezii, ale nebudu na tebe tlačit, jen tě chci poznat,“
„Podej mi tu svačinu,“ říkám. Chvíli váhá, neví, co si má myslet. Vyvleču igelitový pytlík, otočím tenkými krajíci zabalených v hedvábném ubrousku. „To je porce jak pro holku,“ říkám.
„Prosím, posluž si,“ pobídne mě.
Vytáhnu fix a na ubrousek píši: - Kdybys mi jedinkrát svačinu připravila, vděčně bych jedla, špatného slova nikdy nevolila. – Možná jsem byla vůči Matějovi v tu chvíli krutá, ale nelíbilo se mi, že říká své mámě cizím tónem – matko – a její každodenní dobrotu hází psovi.
První bližší setkání s Matějem bylo dost kostrbaté. Ráda si naše první sblížení připomínám.

Zpoza bíle natřených dveří jsou slyšet hlasy (dveře mají nad sebou prosklené okýnko s naškrobenou záclonou a já vždycky toužila, než vezmu za kliku a změním prostor, přes sklo nahlédnout, abych věděla, co mě čeká, ale je to vysoko, tak jdu zase naslepo); prý opakovat chyby není bláznivé, nýbrž badatelské a doufající, že nastala správná chvíle pro to, aby se chyba se v novém čase nezopakovala.
Pomáhám cibuli ze země na nohy. V prachu omítky se rýsuje skoba. Zvednu ji a dechem vrátím podobu. Mělká díra ve zdi ostrý trn skoby vděčně přijme. Písek pod železem suše skřípne. Pověsím zpátky věnec cibule, otevřu dveře a vcházím do Hančiny kuchyně.
Teplo kovového sporáku mnou spokojeně prostoupí jak chuť lesního medu, asi mi byla zima; stojím v noční košili a svátečním kabátu, mihnu okem po hodinách nad linkou, jestli je opravdu půl sedmé ráno. Mýlí mě totiž bohatě prostřený stůl. Hanka upekla husu se zelím a bramborovými knedlíky; mísa uzené rolky se na desce stolu přetláčí s mísou knedlíčkové polévky a tácem meruňkových šátečků - laskavě chutných - jaké se jen tady umí péct. Vůně jídel se mísí celou místností, … a až můj příchod mísení brzdí.
Hance v obličeji ztěžkl úsměv, pouze její smích ještě letí vzduchem. Proklouzl kolem mě, rošťácky zatáhl za skobu a shazuje cibuli. U stolu sedí dva muži bez kalhot, v bavlněných trenýrkách a v košili. Starší má uvázanou rezatou kravatu, vidlička s bramborovým knedlíkem mu visí na půl cesty k pootevřeným ústům, má napuchlé růžové rty. Mladšího muže vidím pouze z profilu, jeho cézarské rysy, krásný orlí nos letící vpřed; s grácií císaře přemůže zvědavost a neotáčí se mým směrem; jsem věčná kořist, on věčný vítěz, a sytit se bude, až sám bude chtít a marně se mu podbízet; oknem zvenku do místnosti propadá slunce, vznášející prach se v něm koupe, vybledlé květiny na Hančině zástěře dostaly svěží barvy, za ohlodanými mřížemi klece žlutá andulka cize mrkla kulatým okem, klovla do mříže, krátký ostrý zvuk probudil zastavenou cívku filmu, děj se s novou vervou rozeběhl; chtěla jsem křičet nadšením, protože pohled, který se mi naskytl, vypadal jak Leonardova Poslední večeře; či spíš „Moje První snídaně,“ říkám si a je mi krásně, dobře že mě vyhodili z práce, že jsem se rozhodla dnes nejít do školy, že jsem tady, že poznávám život v jiných obrazech. Hanka se blíží, kouše se do rtů, mrká na mě a ve chvíli kdy ji nemůžou muži vidět do tváře, se zatváří nevlídně, je na ní znát, že mě nerada vidí, ale poukáže ke kamnům a zbytečně nahlas řekne: „Přilož do kamen, dobře, žes poslechla a přišla, už jsem tě čekala,“ Napětí povolilo. Starší muž dokončil pohyb a upokojeně si naložil pokrm za zuby, mladší se neotočil, ale taktéž se uvolnil, nabral si na příbor kus husího masa s plandající zlatavou kůží (ta mi chutná nejvíc) a nerušeně pokračuje v hovoru se svým společníkem.

Přikleknu v koutě u kamen a opatrně otevírám ohniště, shrábnu žhavé uhlíky na hromádku a přikryju je třískami, plamínky chutně pronikají dřevem, praskavě mlaskají. Myslím, - v životě lze milovat pouze život, se vším co dal, a naopak - v životě lze nenávidět pouze život, se vším co vzal. Ovšem podle čeho si vybrat? Podle čeho poznat zda milovat či nenávidět? Podle osudu? Ten prý máme ve svých rukou, prý, - ale kdo tuhle frázi mohl vymyslet – „osud máme ve svých rukou“ - snad jedině ten, kdo sám chtěl z kola ven, a při tom netušil jak. Šlapal ve střípcích pomíjivé radosti a stejně pomíjivého neštěstí a chtěl pouze jedno z nich: štěstí.

V proutěném košíku, místo polen na topení, leží naskládané dřevěné sošky. Rozštípnutý andílek s polovinou tváře prodává své pocity polovičatě. Řezby jsou z dílny pana Vaška. V důchodu se bavil opravou starých varhan, které kdysi dávno za komunistů vyhrál v kartách. Když zemřel a Hance v zimě došlo dřevo, chodili jsme na polínka k němu do dřevníku. Nevadilo by mu to. Když byl dřevník prázdný, a opět nebylo čím topit, přišly na řadu staré zašlé sošky a květované zdobení z jeho dílny.
Šepot: „Co děláš ty bláznivá, říkala jsem ti přece, že když tu bude exekutor, nemáš ke mně chodit!“ přiklekla Hanka vedle mě a zmáčkla mi rameno. „Promiň, úplně jsem zapomenula jaký je den. Propustili mě z práce, víš,“ – „Já vím, Honza tu byl. Už jsem poslala nahoru do hor zprávu. Tvůj otec bude zuřit!“ – „To jsi mu ještě neměla říkat!“ sevřu prudce oči, zmocní se mě závrať. – „Ba naopak, musí to vědět co nejdříve! Víš přece kolik máte dluhů! Musíš mu se splátkami pomoci! I kvůli mně! Dlužíte mi a já zase jiným! Věčně exekutory neudržím, aby mi nevzali dům nad hlavou! Stačí, že o dům přijdete vy!“ – „Náš barák je psaný na mě a já naštěstí ještě nemám osmnáct,“ – „No právě. Byl by klid, kdyby se prodal a dluhy vyrovnaly!“ – „Hanko, ten dům se nesmí prodat! Je kouzelný! Dnes jsem objevila schody na půdu.“ – „Jaké schody! O čem mluvíš!“ – „Krásné doposud ukryté schody vedoucí pod střechu.“ – „Zapomeň na ně! Věnuj se hledání práce. Už jsem nastínila panu Exekutorovi tvůj problém. Říkal, že jeho známý má firmu, kde bys mohla pracovat. Ale chtějí dělníka na celý den. Musela bys nechat školy a snad ji dělat dálkově. No uvidíme, co z toho bude. Taky záleží, jaký na ně uděláš dojem! Jako první ohřej vodu na nohy pro pana Exekutora!“ – „Práce, v které se nic nevydělá pro mě nemá budoucnost. Neustále lepíme jeden dluh druhým.“ – „Právě proto se prodá dům.“ – „Stejně to nebude stačit. Za tři roky, než budu plnoletá a dům se může prodat, narostou úroky do hodnoty pěti takových domů!“ – „Tak budeš otcovy dluhy platit až do smrti! S tím nic nenaděláš, to je život! A přilož radši!“ rozmlouváme pološeptem, i tak slova hlasitě naráží do zdí.

Chtěla bych raději směřovat hovor k vysvětlení, že mám svůj šťastný den a chci v něm zůstat navěky, utěšující ostrov, který jsem si vytvořila, jediným lusknutím prstu ve slepé uličce, napříč prostorem a časem, jedinečná planeta, na které každý krok je blažeností, - co z toho, že za každým rohem jedovatá nástraha nebo predátor číhá, patří sem stejně jako já, jsou krásní ve způsobu svého žití a já se jim chci víc obdivovat, než se s nimi rvát.

…Přikládám do kamen zkroucenou skulpturu růže spolu s roztaženým křídlem anděla. Perutě jsou do detailů propracované, dřevo prolezlé červotočem, troudovitě suché a lehké; pustím je z prstů na žhavé uhlíky, okamžitě zahoří, plameny v kamnech je zlehka nadnesou. Zavřu kovová dvířka. Vstanu a jdu pro vodu. S vědrem vyběhnu před dům. Litinovou pumpou naplním vědro až po okraj. Pod hruškou stojí terénní auto. Má tmavošedý lak se spoustou malinkých lesklých hvězdiček. To je nebe, pomyslím a rozhlédnu se jako správný účastník výjimečné prohlídky, který pochopil a přestřihl provázek oddělující šťastný exemplář od nešťastného návštěvníka. Kdysi - snad minulé léto, tady v zahradě - jsem na listy jabloně napsala báseň, nejkrásnější jakou jsem kdy stvořila; listy uschly, já si slova nepamatuji, ale ten okamžik ve mně zůstal napořád.
Hančina zahrada je zakončená plotem, za ním je polní cesta a další plot. Patřil panu Vaškovi. Mezi větvemi probleskuje střecha potažená mechem, vybledlá červeň eternitových tašek se loupe z pod zelené deky, z komínu odpadla cihla, rozbila několik tašek, praskliny jsou jak vrásky vyrašené přes noc, časem zarostou mechem, vděčným, že se má kde uchytit; uvědomuji si, že pohledem na dům pana Vaška myslím na něj.
Už pohled na sošky u kamen se ve mně osvěžily vzpomínky na jeho dobráckou postavu. Ten měsíc kdy zemřel, jsem na rozloučenou napsala:

Jako všichni kdo hledají,
ti věční vězni v trvalém nedostatku informací,
břinkám prsty o laťky plotu
u zarostlé cesty z polí.

Občas tudy tahám nohy,
když nespěchám domů a nechci nikoho potkat.

Prsty břinkám o laťky natřené vyjetým olejem,
černé jak smuteční páska přetažená havranovi přes křídla;
za plotem pustý dvorek s opuštěným špalkem na dříví,
a o kus dál, záhonem zeleniny plným pýru.

Břinkám o laťky, poslouchám ozvěně sekyry, motyky,
rytmickému ševelení kosy a tichému ulehání trávy.

Věční vězni - všichni ti mudrci, filozofové a vědci,
při nalézání souvislostí k pravdě konečné,
říká mi přes plaňky plotu stín postavy, když na chvíli ustane
štípat dříví, séci louku nebo kopat na poli.

Jeho stáří vzpomíná době vzniku vesmíru,
prý tehdy,

seběhli se všichni Bozi a divili se.
Ne vesmíru, nýbrž vzniku!

Cože je to ten Vznik?

Neplánovaná chyba, nebo bytost jako my?
Či vidina lichá z překvašené révy?

A přemýšleli bozi při sklenici,
- jestliže vznik vznikem vzniká -,
naskýtá se možnost (a s ní další otázka),
že i my jsme jenom vznikli,
…jak na věčnosti kolem plotu z polí procházka.

Rozhodli se Bozi, že Vznik hned nezahubí,
budou jej studovat, sledovat a bádat,
až naleznou v něm, po čem každý hledač pravdy touží,
pravdu, s níž na trhu lze se hádat.

I Vznik ve svém vesmíru vznikal si nerušeně dál,
rodily se hvězdy, planety a k bloudění mlhoviny,
a rodili se noví Bozi,
a plní sobě domoviny.

O natřené plaňky plotu brnkám, jak o struny harfy.
Komu zůstanou čisté prsty, při kopání hlíny v poli?...
- říká, ohnutými zády nad nekonečným řádkem brambor -
jak světu byl rád,
a jedinou stížností jeho stáří trpělo,
že jak za mládí nemůže už pracovat.

Staré plaňky v plotu, jednu po druhé,
nahrazují nové,

a diví se Bozi na věčnosti, hledačům štěstí,
takým, co život protek mezi prsty,
těm, co v dnešním dnu vše vadí,
špatná generace, výchova, děti, slunce na obloze,
a v dobrém myslí jen na vlastní mládí.

Olejem napuštěné plaňky plotu,
dovolí hledačům nahlédnout,
…a
v ozvěně hrají šťastnou notu.

Občas tudy tahám nohy,
… kolem plaňkového plotu.

Zarostlou cestou z polí.

Nikdo tudy nechodí,
jen já v těch dnech,
kdy cosi ve mně bolí.