Kabátek

Málem jsi svůj kabát nechal zde. Venku prší máš ho mít. Smysly oblečen jak permoník v podhoubí mládí stojíš si v dešti. Kapičky spolehnou na tvůj klam kolem tebe roztroušeny do země plácnou. Stromy mluví dřevitými hmotami spolu a v tvé přítomnosti hlomozem sténají. Jak pardáli kňučí s jazykem zuby sevřeným. Než listy zežloutnou a dají se zemí zetlít, mnoho o tobě povědí ti. Tak spoléhej si ostatním, že nevidí tu haluz pokroucenou v které stojíš.
Málem sis pomohl davem jít nekonečnou strouhou životů bídných aby ses alespoň na chvíli zastavil. Kde kdo se zeptá proč vzhůru zíráš, v kamenech převrácen když zhůry voda padá. Nařídíš si omyt sprškou chladiva miliardkrát zašpiněnýho od velkýho přesvědčování. Oni za to nemohou, nesmí si zírat pro destilát i když ho denně pijí. Největší špínu na světě jí spláchnou útrobami. Pak aby ses smál zneuctěn lítostmi když bez svršků stenem smíchu popudíš všechny kolemjdoucí.