Krystaly

Vyfoukané trumpety ostatních ti zbylí vlastně musí používat. Když dařilo se konce. Utlo se nepojmenované. Zvláštní heft na výsluní generace musel se usoukat. Aby jizva na všech kůžích jakoby zůstala navždy otevřena. Paměť přivolá. Detaily situací nejsou potřeba. Stačí jen pocit. S lehkostí jeho, poroučí se z útesu většina. Padá chvály sebezničením čerpat. Tak by chvála započtena měla být, s nepotřebnými takto zacházet, sami se pouští, skáčou, konečně na konci budí dojem. Aby za letu jim a to proti jejich vůli byla křídla přišita. Rovnou do krve. A tím, jejich trápení prodlouženo mělo by být, snad jejich záchrana.
Avšak už v pádu a v mžiku přišitých křídlech údy tu nadále visící, bez těl která by s nimi mávala v kloubech s nejniternějšími vlastnostmi spojena v paže nefungují a rázovou silou utržena tu v tisících pláčou. Víří samoty, strach. Zurčící potok tam dole, neblahými znalostmi opřádá místní ještěneskočence. Přemlouvat jich množství se daří. Kapky srdcí jež se rozplývají po stech. Červená tryzna zaplane příchozím obyvatelstvem, jež staré neskočenstvo nezná.
Nová jednoduchá pagoda šílenců zainteresovaných a už ze školy přesvědčených historičnem, označí tyto již zmíněné krystaly žití, za sebevrahy.