You should have known better

Zahalená v běl šatů jako housenka v kuklu, lepý bělásek jen. Dlouhé hnědé kadeře lemují hořkou tvář a padají hluboko do zad. Nehybné rty se nezřetelně chvějí v dlouhé chvíli horečného poblouznění, po křivce nosu se můžeš sklouznout do bojové arény očí. Ach, jak nádherný to les! Přenádherná a uklidňující barva mechu se roztodivně mísí s hnědou hlínou a rozbrázděnou borkou stromů, její vlastní oáza klidu, která jako by vyvolávala bujnou vůni přírody. Utopíš se v těch očích, pohltí tě ta nesmírná krása a bezbřehá hloubka, ponoříš se hloub do lesa a ztratíš směr motaje se po klikatých cestičkách. Teprve až tě pojme nenadálý děs z pomatení, uvědomíš si, jak opuštěný ten les je. Ani větévka se v dusivém bezvětří nezachvěje, ani paprsek slunce nepronikne mlhavým baldachýnem větví v neskonalé výši nad tvou poblázněnou duší. Tvou duší, která se nyní po počátečním okouzlením svírá strachem a prosí o pomoc, nikdo ale nepřichází, měl jsi tu prázdnotu vidět dřív.
Měl jsi vidět její duši, to vyděšené malé štěně, třesoucí se strachem před lidskou krutostí, to malé chlupaté koťátko zoufale se dožadující bezpečí mateřského objetí. Měl jsi poznat za tím závojem klidu to polekané srnče, které při sebemenším šelestu probere své tenoučké nožičky a rychle pádí pryč, do bezpečí lesního království. Proč jenom? Proč sis nic neuvědomil, když ta armáda síly v jejích očích byla už tolikrát poničena drtivou záplavou a v jejích dlaních se rozlévalo slané moře. Když kmen její třásl se jako bázlivá osika a ty dvě světélka duše se proměnily v opuštěné oči divokého koně, smutně mrkajíce na své nové ostnaté vězení.
Možná právě proto teď utíká tak často pryč, nemálo vidíš ze zajíce jen bílý ocásek v dáli. Snad to je ten důvod proč rty se jen neklidně chvějí a nevydají ani hlásku. Asi tohle všechno je příčinou těch nekonečných oceánů žalu, rozlévajících se na povrchu zbrázděné a neklidné mysli, čekajíce na klidný přístav, který zklidní jejich bouře a osuší bolestné prameny.
Měls' to vědět, měls' být lepší...