smutno v prázdném lese

Stříbrné píšťaly sténaly ozvěnou, jež nezazněla.. v barevném spektru stoupaným vzhůru, bodavou stopou konstrukcí ztracených v trapnostech, doufání rozplizlé v čase v beztvarou kaši plnou slz a studu; došli jsme domů. Nový svět, ten, jenž krokům dává směr, když starý se rozplývá, ztrácí svou ostrost a s novým je v bolestné divergenci, jíž nelze zachytit - nevíme, jak; vždyť kapky vytrvale dopadají na zbytky povrchu a přidávají kontury do prázdných lesů. Jen stříbro těch píšťal a dunění jejich rozechvívající kosti pochyb i chyb... jen prázdnota vrásek na dlani sbíhající se ve spirálu bez středu; utichlé tóny a pusté aleje klášterů a polí. Vytřídění modrých odlesků dereismů a prodchnutí tepu rytmem úhlů věčnosti...