Ne-smysl

Lehkovážné týrání s sebou si nosím při jejich rozhodnutích si mne popálit v jadrném světě plném mých rozpaků. Určité změny v chodbě přerostlé rozměrům bytí, zelení porostlá vlhká stěna si tu dává jak průchod mocným a nepřerušovaným zážitkem schopným splatit si dluh můj. Tak tu pobývám v čemkoli. Hladím místa neklidná mapou tohoto světa, nejistým cihličkami posetým sklepům v dýchání slastí tak chladných jejich útrob jsou. V tu se najde kadeř klidná svým lojem s leskem na plicích, trochu zpívá si nadlidskost krásou a člověkem společně ztvárněnou. Hles však temnem jaksi nezdolnou akustiku nepřijme v ozvěnách. Takže jen jednou slyšet je. Temné hlasy a obzváště ty hrubé snad, ani nesmím poslouchat. Radost však ve zvucích spřádaných tajemnem okolní hlavy jen se slechy opatřeny ti nudní a neveselí herci v tělech solidních smíchem umírají. Temná tvář si hraje s pestřením, oblá, důmyslná, riskujíc úsměvem. Paleta hrozeb si nadchne výhrou však jak levná pryčna nakonec zmizne hrozící dětskou pěstičkou, podkůvky se rty pozvedne jen koutky směrem vzhůru v úsměvu nekonečném.
Blyštím si svá tajemství, kolonizuji víru v tebe a hrozící zánikem v cesty stejně půjdu!