somniorum...

údolím vane teplý vítr
těhotné buky
obtížené listím
občas tiše zasténají
zlátnoucí pole se vlní
vábením jako klín
blíží se doba žní...

náhle padlo ticho tak
že je slyšet
na protilehlé straně údolí
ověnčené ženským zpěvem...

měkce hrdelním tónem
vycházely slova z jejích úst
s rozkošnickým gustem
jako by kloktala
rozpuštěným máslem...

nesla se ladně
volně šoulavým krokem
pružně prohupující v kolenou
takřka neslyšně našlapující
obličej tak napůl
cloněn slamákem
a blatouchy na louce
se náhle proměnily
ve zlaté sovereigny
rozblýskané sluncem...

země je jimi poseta
a ty se v nich brodíš Chochmo
a nasloucháš zvonivému cinkotu
jež vydávají když se jich dotýkáš
bosými ploškami nohou
pozoruhodná žena
fascinující svým ženstvím
až mne ponouká
vilnost v lesku oka
zevnitř stoupají tisíce bublinek
a vesele se rozprskávají jako šumák
pod temenem...

usedla ke mně na mez
a já bez dotazu prones
lidé přestali usilovat
jsou ustaraní
izolovaní spotřebitelé
znuděni životem
stále více přitahováni tretkami
než růstem
lidé jejichž cílem je mít všechno
užívat všechno
ale ne být všechno..

víte příteli
co máme společného?
že jsem člověk jako vy
a co sdílím se všemi tvory?
že vidím slyším piji a jím
ale že já jsem já
je jen moje
a nikoho jiného
žádného člověka
anděla nebo Tamtoho...

leda že jsem se všemi jedno...