Nespavá noc

Jsou dvě ráno a já se probudil, abych zjistil, že jsem nestačil usnout. Uf. Vpadá to na noc prosezenou u stolu, s kafem a můrami a sny co se suší na topení. Je Březen a přece je venku sníh a mráz.
Po studený chodbě bloudí moje Černý Svědomí, ve tmě je dokonale skryté ale přece jsou slyšet ty rozvrzané kročeje. Dýchám na láhev od vína a maluju na ní prstem kytičky. Hodinové ruce na ciferníku na zdi usnuly asi před třemi roky a od té doby mám v pokoji konstantní čas sedm nula čtyři třicet osm. Už mě to nijak nevzrušuje. Zvykl jsem tomu. Svoje pohledy vtloukám do zdí a věším na strop a na záclony. Prosby vystavuji do polic místo knih a tvořím neslyšný jazz. Venku za oknem šustí igelit a se střechy se tvoří rampouch. Veřejné osvětlení v naší vsi je oranžové a v zimě mrtvé bez nočních motýlů a jepic.
V noci bývám opuštěný a tak počítám svoje vlasy. Od kořínku k roztřepenému konci , je to jeden vlas. Vždycky o samotě poznávám, kolik toho o Světě nevím a kolik jsem toho stihl zapomenout. Koukám na usušené oživlé sny, visí teď u stropu jako netopýři a chichotají se.
Chodím po domě a zalévám umělé květiny za nočními okny. V noci rozkrývám tajemství dnů.
Na řasách si rozpouštím rosu, abych zavlažil Louky a Palouky. Nalhávám si, že jsem ku prospěchu. Vdechuji dým a tiše se zabíjím. Tichá nenápadná sebevražda. Není podlejší způsob, jak zradit sebe a lidi kolem? Jestli ano, přijdu na něj.
Bývám často zamračený, kouří se mi z očí. Vlasy mi vyrůstají, aniž jim cokoli povím, srdce tluče navzdory. Na víčkách mi rostou růže, které se stydí kvést vedle dívek a tak vystrkují trny. Bývám často zamračený. A v žilách mi tepe krev, co se stydí, že je krví a tak se červená.
Je noc hořících svící, já blázen se snažím snít a mám otevřené oči a z hlavy mi tečou vlasy. Ve tmě bývá ticho, a samota je těžší a krásnější než za dne. Slyším, jak mi na ramena sedá prach a šeptá nekonečné verše o věčnosti.
Sedím na rozpadlé nové židli a pouštím nohy na špacír. Nedojdou daleko, zavřel jsem jim dveře a z okna nevyskočí, to by se zlámali. Koukám na ně, jak kulhají po zdech a šlapou na fotky. Nesundaly si boty, špinafky.
Myšlenky jsou těžší a těžší, stékají mi po rukách a vpíjejí se do papíru, který mokvá a rozpadá se. Nestačil zežloutnout. Sny jsou rozmazané. Polykám vzduch a koukám na lahev J.P.Chanet, jednu jsem vypil a povýšil ji na svícen. Je noc hořících svící a já sténám nad uplynulým časem. Nechávám si hrát reproduktor a čekám na svítání. Je Březen, Měsíc Březen, můj Březen, náš Březen, měsíc kdy se čeká na tání a na Jaro. Ze sněhu je už všem na nic.
Za okny se už rodí den a já ztěžka oddechuju noc. U stolu jsem proseděl celý svůj sen a není mi to líto. Čekám, až ptáci začnou přivolávat Slunce a já půjdu za ním ven. Noc je nejkrásnější část dne, nebýt noci neměl bych sny, nebýt dne nežil bych. Stále v sobě šlapu po květech.
Ubývá svící jako černa z noci. S ránem už je vidět i Černý Svědomí, den vykresluje jeho obrysy.
Múzy letí líbat jiné nespavce na temnou stranu Země a mě tu nechají napospas hlučícímu dni. Je načase být rozverný a nasadit si denní tvář. Dopít noční kafe a uvařit ranní.
- ptáci už zpívají, je pět čtyřicet čtyři, já jdu ven, podívat se na den… .