Anotace: ...
Nevíme, jak splynout s kapkou deště,
nedokážeme
splynout ani sami se sebou. Jsme
prázdní, my co sem nepatříme.
Jsme z(a)traceni,
.... z jedné strany
a z druhé
osamoceni.
Bojujeme, místo toho, abychom žili,
přežíváme...
místo toho, abychom milovali,
a někdy, ... nepoznáme, zda ještě milujeme,
nebo již nenávidíme.
Černý stín na duši,
mučí,
chce vysvobození -
kéž se v radost změní.
Nebuďme hluší,
hlas našeho srdce křičí:
"Jsi svůj vlastní zrádce!"
takovej letní deštík a nechat se jím zmáčet celá není vůbec špatný ... a jinak i jedna kapka dokáže udělat říčku, pak řeku, pak moře, právě proto, že ty ostatní se přidají... a vytvoří něco velkého se silnými základy, co může přinést radost...
30.01.2014 13:45:42 | zelená víla
Celkem fajn, jen mi jako čtenáři závěrečná strofa vyznívá trochu už do ztracena, úplně by se to bez té poslední obešlo, a mělo by to skvělý náboj závěru.
Někdy je lépe čtenáři jen napovědět.... (ale to jen můj subj. názor)
RM.
29.01.2014 20:58:56 | Robin Marnolli