zbytečně zapálená svíčka

Ve vší všednosti obyčejného dne zahlédne známou postavu. Tak tady končí každodennost pomyslí si v mžiku. Má chuť zakřičet, zvolat - tady jsem! Však duši zahalenou do stařeckých šatů s úsměvem dýky v rukou vraha nenachází odvahu a prchá do skrýše, zhotovené v mokré hlíně svých předtuch a pochybností. Taje a zas usychá bázlivá myšlenka na úsečný pozdrav, kterého by byl sotva schopen. Chlapec, jehož láska hoří jako plamen na knotu voskové svíčky, plane čistě a upřímě a v tiché nevědomosti čeká až ze svíčky zbudou poslední kousky, dokud nenastane úplná tma.

Postava a stín, ten zbabělec, co bodá slunce do zad, aby se zahalil do hávu noci a spal..