jsme obléháni tantiémami všemožných umělců

Vně verbovacích nočníků.
Jsi vidina.
Obsedantní představa.
Sousto lidí, co sedávají kol kulatého stolku s prsty doteků.
Kde jeden z nich tvrdí, že je médium.

Dostaveníčka lidiček ze skleněných koulí.
Mají své příhody sestavené v mýty jako lidé.
Jen je berou vážněji.
Krásně o těch slovech tančí.

Médium zarazilo samo sebe v proudu slov.
Všichni na něj hleděli.
Někdo u stropu se smál, ale stejně tak se mohl válet po podlaze.
Všechna ta vážnost spolku vzala za své.
Jak se zachovat v takovém momentu, kdy se lidé cítí přistiženi?
Slézt z toho stromu důstojně není zase tak snadné.
Z kapsy se začínají sypat drobné mince a na jazyku trne zmrzlina.

Dá se píchnout, když přejedeš na kole ježka?

„Ty jsi tak zodpovědná.“
Myslím, že tohle slyšet nechtěla, ale co jiného říci smrti?

Nevím proč měla v kapse skleněnky mého dětství.