Vyprahlost

Sestoupila jsem až na samotné dno pekla. Poznala všechny své strachy. Jak jen jsem byla směšná a ubohá. Co jsem se jen naplakala za vlahých letních nocí. Šílenstvím jem štěkala na stěnu, za hurónského smíchu se řezala do rukou a pila vlastní krev. Opájela se svou bolestí a žal se stal mým bohem. Byla jsem tak komická, že jsem v lidech vzbuzovala lítost. V těch samých lidech, kteří ve mě nyní vzbuzují jen pohrdání. Nyní jsem silná, necítím bolest, necítím nic. Jen prázdnotu. Je to mnohem horší, ale jediné čeho se bojím je, že se lidé na mě budou dívat, tak jako se já dívám na ně. Vpravdě povedená komedie, životní vítěz