Úlovek

Zase jedna skončila v oku. Po delší době. Tato laňka ale byla menší a slabší než ty před ní. Když jsm se přiblížil, zjistil jsem taky, že její oči jsou mnohem hlubší. Až mi přivodily mírnou závrať. "Bude s ní hodně práce?" napadlo mě. "Ano, bude ji třeba dostatečně vykrmit a posílit."

Odvedl jsem ji do prázdné ohrady a hned jsem začal s prací: pravidelně jsem ji krmil se slovy "jsi nádherná" a takovými těmi sladkými povídačkami o růžích, laních, andělech a spoustou dalších. Později jsem často dodával "miluji tě" nebo "máš mé srdce". Sežrala vždy úplně všechno a zanedlouho jsem ji ochočil natolik, že používala některá má slova a věty.

Ani mi to nakonec nedalo moc práce a nadešel ten správný čas. Drak Goe žijící uvnitř mého domu už byl docela vyhladovělý. Když jsem k ní přišel, abych ji Goemu odvedl, pohlédla na mne tak vzpříma, až mne to znervóznělo. Bylo to jako pohled do propasti, při němž jsem se celý zachvěl. "Prosím, pokud mě chceš zabít, udělej to rychle. Aby to nebolelo." Zaprosila klidným vyrovnaným hlasem. "Ano, slibuju," při těch slovech mi ale nervozitou selhal hlas, a tak jsem to raději zopakoval. A potom ještě znovu a znovu "slibuju! Můžeš mi věřit." A skutečně, důvěřovala mi, nechala se odvést bez sebemenší známky odporu.

Goe byl spokojený. Vychutnával si svou oběť důkladně a dlouho. A čím víc se laň ozývala, tím větší nadšení a požitek Goe projevoval. S labužnickým výrazem ve tváři si užíval každé sousto jejích otázek a vzdechů. Chudinka, netušila, že si s každičkým slovem, každým zvukem jen prodlužuje soužení. A tak se na ní nakonec Goe živil a užíval si překvapivě dlouho. Ano, tentokrát se nasytil na skutečně dlouhý čas!