chyběl ji mužský odér

Opřela se o zakotvenost zdí svého pokoje.
Hleděla na obraz na stěně jak na mapu k pokladu.
Tušila spříznění duší.
Ranní náladu před kávou, kdy ještě všechno trochu spí s očima otevřenýma.
Věděla aspoň to, že je žena.
O nohy se jí třely dvě kočky z útulku.
Chtěly ji odlákat od snění ke svým miskám.
Cítily se vždy první na řadě a to právo jim neměl právo nikdo brát.

Právo není na žádné straně.
O tom ony nevěděly.
Nic takového nepotřebovaly.
MLÉKO! Křičely jejich tahy těla.
Jejich paní byla zasnoubená.
Došlo k tomu včera.
Ten její chlap kočky nesnáší.
No a co?
Nalej mlíka!

Jenom zázrakem tu přežíváme.
Zapálila si cigaretu stále ještě před ranní kávou, když kočkám nalila mléka.
Řekla ano, ale pořád ještě nevěděla.

Konečně ji zavoněla káva s další cigaretou.
Z vázy trčely přes okraj květy gerber, které budily dojem, že něco hledají.
Noviny?
Včerejší chvíli, kdy byly předány s prstenem?

„Ta jeho zatracená ješitnost,“ řekla si hlasitě.
Řekla ano.
Možná, že za to mohlo víno a neschopnost říkat ne.
Vždyť ani nemá rád kočky a ta ješitnost.
Nemravná kůže pračlověka.
Byl by schopen ji odtáhnout do své jeskyně za vlasy.
Řekla mu ano, a teď je ráno.
Klec je připravená.